Improvizovat může každý. Stačí přijít na jeviště, přijmout nabídku spoluhráče a začít hrát. Alespoň tak jednoduché to někdy zvenčí vypadá. Zkušenost Magdy, která během Erasmu strávila tři měsíce v univerzitní improvizační skupině v Glasgow, ale ukazuje, že mezi chutí improvizovat a skutečně fungujícím improvizačním divadlem je pořádný kus cesty. O skotské improvizaci, kulturní bariéře, dlouhých formách i o tom, proč může být osvobozující hrát představení, u něhož vlastně vůbec nezáleží na výsledku, mluvila v Divadelních cancech.

Na Erasmus do Glasgow nejela Magda primárně za divadlem. Přesto na univerzitních chodbách narazila na plakáty studentské improvizační skupiny Improv Tea Time a rozhodla se přidat. Spolek byl otevřený prakticky komukoli – bez přijímacích zkoušek, bez požadavku na předchozí zkušenost a také bez pevně stanoveného termínu, do kdy se zájemci museli přihlásit.

„Vítali každého, byli velmi přívětiví a vůbec nevadilo, že jsem cizinec,“ vzpomíná.

V českém prostředí už předtím zkušenost s improvizací měla, takže očekávala něco relativně známého. Tréninková cvičení skutečně připomínala českou Improligu. Jeden rozdíl byl ale patrný okamžitě: počet účastníků.

Zatímco v Česku byla zvyklá přibližně na patnáct lidí, v Glasgow se jich na tréninku mohlo sejít kolem třiceti. A třicet lidí s chutí být vtipní, výrazní a slyšet není právě receptem na komorní divadelní práci.

Když umíte anglicky, ale pořád nerozumíte

Magda přitom do Skotska přijížděla s pocitem, že její angličtina je velmi dobrá. Měla za sebou studium i jazykové certifikáty. Improvizace jí ale ukázala jiný rozměr jazyka.

Problém nebyl jen silný skotský přízvuk. Ještě větší překážkou byly kulturní narážky, slovní hříčky a odkazy na místní televizní osobnosti nebo populární kulturu. Člověk mohl rozumět jednotlivým slovům, a přesto vůbec netušit, proč se ostatní smějí.

Z extrovertky se tak v Glasgow rázem stala podle ostatních téměř introvertka.

„Bránila jsem se, že jim akorát nerozumím,“ popisuje s odstupem.

Její zkušenost připomíná jednu z věcí, které při debatách o improvizaci snadno přehlédneme. Improvizace nestojí pouze na herecké pohotovosti. Vyžaduje také schopnost okamžitě číst společný kulturní kontext a reagovat na něj. Pro cizince může být právě toto mnohem větší překážka než gramatika nebo slovní zásoba.

Hodina a půl improvizace – a dvacet minut života

Nejvýraznějším zážitkem se pro Magdu stal víkendový pokus o long form improv, tedy dlouhou improvizaci, během níž se má z počátečního zadání postupně vytvořit rozsáhlejší příběh.

Princip ji nadchl. Praktické provedení už o něco méně.

Účastníků bylo mnoho a každý se chtěl projevit. Výsledkem byl podle ní spíše chaos než společně budovaný příběh. Sama navíc přibližně po dvaceti minutách v rámci děje zemřela – a protože její postavu už nikdo neoživil ani neodklidil, strávila podstatnou část zbytku dlouhé improvizace ležením na podlaze.

Historka je vtipná, ale zároveň přesně vystihuje problém, na který během debaty narazili i ostatní účastníci podcastu.

Improvizace není jen schopnost něco rychle vymyslet. Je především schopností poslouchat ostatní.

Ve skotské skupině sice vedoucí zdůrazňovali jedno ze základních pravidel improvizace: nabídka spoluhráče je dar a dar se neodmítá. Pokud někdo přinesl do situace nový nápad, ostatní jej měli přijmout a rozvíjet.

Podle Magdy ale mnohem méně zaznívalo druhé, neméně důležité pravidlo – dát druhému prostor.

„Strašně bych apelovala na to, aby se lidi navzájem poslouchali,“ říká. Právě silné individuality, které se snažily prosadit vlastní nápad, dokázaly společnou improvizaci snadno rozbít.

A tady se skotská zkušenost zajímavě potkává s tou českou.

Improvizace může dělat každý. Dobře ale ne

V podcastové debatě padla věta, která by klidně mohla stát nad dveřmi nejednoho improvizačního sálu: „Improvizaci může dělat každý.“

Jenže právě zkušenost z Glasgow podle diskutujících ukazuje, jak zavádějící může být.

Ano, improvizaci může začít dělat prakticky každý. To ale neznamená, že bez tréninku vznikne dobré divadlo.

Ve chvíli, kdy je na scéně osm lidí, musí každý nejen kontrolovat vlastní postavu, ale zároveň vnímat sedm spoluhráčů, přijímat jejich nabídky, nezabírat jim prostor a společně vytvářet dramatický oblouk. U devadesátiminutové long formy se obtížnost násobí.

Magda si ostatně dlouhou improvizaci později vyzkoušela znovu v Česku, tentokrát přibližně v osmi lidech. A zážitek byl úplně jiný.

Půlhodinová improvizace jí umožnila postupně pronikat do postavy, rozvíjet vztahy a skutečně vytvořit příběh. Právě delší formy ji proto lákají dodnes – pokud ovšem skupina dokáže spolupracovat.

Divadlo, kde nemusí být všechno dokonalé

V současnosti už Magda v Česku není členkou improvizační skupiny. Navštěvuje herecké kurzy v Českých Budějovicích, kde improvizace slouží především jako jeden z prostředků herecké práce a kurz postupně směřuje ke konkrétnímu představení.

A právě tady objevila něco, co možná překvapivě považuje za jednu z nejpříjemnějších divadelních zkušeností.

Nikdo příliš netlačí na výsledek.

Vedoucí dokážou vytvořit scénu, pohyb nebo práci s rekvizitou tak, aby výsledná inscenace fungovala i s lidmi, kteří nemají velké herecké zkušenosti. Smyslem kurzu není vyrobit za každou cenu dokonalé představení.

Důležitější je cesta.

„Když na to nikdo nepřijde nebo se to nikomu nebude líbit, tak je to prostě jedno,“ shrnuje Magda atmosféru, která je podle ní osvobozující.

Představení se odehraje jednou, vstupné je symbolické a publikum tvoří z velké části účastníci dalších kurzů a jejich známí. Odpadá tak část tlaku dobře známého mnoha amatérským souborům: musíme naplnit sál, zaplatit nájem, nezklamat diváky, obstát na přehlídce.

A když se něco nepovede?

Jde se společně do hospody.

„Nikdo tam na nikoho není naštvaný, že netrénuje text. Je to fakt zájmový kroužek,“ říká.

Jeden z moderátorů na to reagoval, že právě popsala důvod, proč amatérské divadlo všichni děláme. Magda ale namítla, že realita ochotnických souborů bývá často komplikovanější. Jakmile chceme vytvořit skutečně dobré představení, přichází odpovědnost – a s ní stres.

Možná právě proto stojí její zkušenost za pozornost.

Ne každá divadelní skupina musí směřovat na přehlídku. Ne každé představení musí žít několik sezon. A ne každý člověk, který vstoupí na jeviště, musí dokazovat, že je dobrý herec.

Někdy může být smyslem amatérského divadla prostě společně něco zkoušet, učit se a mít radost z toho, že jsme vůbec našli odvahu na to jeviště vlézt.

A paradoxně právě ve chvíli, kdy přestaneme za každou cenu usilovat o výsledek, můžeme znovu objevit to, kvůli čemu jsme s divadlem kdysi začínali.