Začal jako oslava Aloise Jiráska a přehlídka několika inscenací jeho her. Postupně přežil hospodářskou krizi, nacistickou okupaci, komunistickou ideologii i rozpačité hledání nové podoby po roce 1989. Jak se z malé slavnosti v Jiráskově rodišti stal „ochotnický Olymp“, přiblížil v podcastu Divadelní cancy dlouholetý programový ředitel festivalu Milan Strotzer.
Když se o Jiráskově Hronovu mluví jako o vrcholu českého amatérského divadla, může to znít jako trochu opotřebovaná fráze. Jenže málokterá kulturní událost je s českým ochotnickým divadlem spojena tak těsně. Hronov není pouze místem, kam se postupuje z druhových celostátních přehlídek. Je také kronikou českého amatérského divadla – a v mnohém i kronikou země, která se kolem něj po desetiletí proměňovala.
Průvodcem touto historií se v podcastu Divadelní cancy stal Milan Strotzer. Muž, který stál dvacet let v čele programu festivalu, pomohl mu vtisknout jeho polistopadovou mezidruhovou podobu a později vedl také Databázi českého amatérského divadla. Jeho osobní vztah k Hronovu je však ještě mnohem delší: poprvé tam přijel už v roce 1949 jako několikaměsíční dítě. Podle rodinného vyprávění udělal své první kroky mezi lokálem a kuchyní hronovské restaurace Slavie. (Novinky)
Nejdřív bylo divadlo
Kořeny Jiráskova Hronova sahají hluboko do doby, kdy amatérské divadlo fungovalo především prostřednictvím spolků. Jejich rozvoj umožnil rakousko-uherský spolkový zákon z roku 1867. Postupně vznikaly organizace, které ochotníky sdružovaly, vzdělávaly a pomáhaly jim s výběrem repertoáru i pořádáním soutěží. K nejvýznamnějším patřila Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, známá pod zkratkou ÚMDOČ.
Důležitou postavou tehdejšího ochotnického světa byl Alois Jirásek. V roce 1921 se při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin konaly oslavy v Praze i na stovkách dalších míst. Právě tehdy se začala výrazněji prosazovat myšlenka, že by v Jiráskově rodném Hronově mělo vzniknout skutečné divadlo. Místní ochotníci do té doby hráli v hostincích, provizorních sálech i v přírodě.
V roce 1925 bylo založeno Družstvo pro postavení Jiráskova divadla. Peníze se sháněly prostřednictvím celonárodní sbírky, věcné loterie, divadelních představení i prodeje symbolických cihel. Projekt zdarma připravil hronovský rodák, architekt Jindřich Freiwald. Základní kámen byl za přítomnosti Aloise Jiráska položen v srpnu 1928, stavba začala o rok později a v září 1930 bylo divadlo slavnostně otevřeno Jiráskovou Lucernou. (Amatérské Divadlo)
Nová budova však neměla sloužit jen místním. Poslanec František Tomášek přišel s návrhem, aby se v ní každoročně setkávali ochotníci z celé republiky a připomínali Jiráskovo dílo i českou dramatickou tvorbu. Valná schůze ÚMDOČ myšlenku schválila – a cesta k prvnímu Jiráskovu Hronovu byla otevřená.
První ročník ve stínu krize
První Jiráskův Hronov se uskutečnil od 17. do 23. srpna 1931. Program tvořily výhradně Jiráskovy hry: Otec, Vojnarka, Gero a dramatizace Filozofské historie. Jednotlivé tituly přivezly různé soubory, takže nešlo o soutěž několika nastudování stejného textu, ale o přehlídku Jiráskovy dramatické tvorby. (Amatérské Divadlo)
Slavnostní atmosféru přitom obklopovala neklidná společenská situace. Zemi zasáhla hospodářská krize, v textilním regionu kolem Hronova rostla nezaměstnanost a konaly se stávky i politické demonstrace. V nedalekém Novém Městě nad Metují uspořádali levicově orientovaní divadelníci vlastní manifestaci s provokativním heslem: „Nechte si Jiráska, náš je Lenin.“
Festival tedy od počátku nevznikal ve vzduchoprázdnu. Divadlo se v Hronově potkávalo s politikou, ekonomickými problémy i ideovými střety. Přesto se přehlídka postupně ustálila a ÚMDOČ začala klást stále větší důraz na uměleckou úroveň vybraných souborů. Vedle samotných představení se rozvíjelo také vzdělávání a první formy společné reflexe divadelní práce.
Festival, který se konal i nekonal
Nejdramatičtější kapitolu představují válečná léta. Po okupaci Československa zanikla velká část amatérských souborů a spolkový život byl pod stále přísnějším dohledem. Jiráskův Hronov však pokračoval.
V roce 1942 byl dvanáctý ročník připraven včetně vybraných inscenací, plakátů a vzdělávacího programu. O patronát nad festivalem ale projevil zájem protektorátní ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. Pořadatelé oficiálně oznámili, že přehlídku nelze „z technických důvodů“ uskutečnit. Ochotníci se však do Hronova přesto sjeli a neoficiální program proběhl. Podobně tomu bylo o rok později, kdy byl festival již přímo zakázán.
V roce 1944 se zákaz obejít nepodařilo a oficiální ročník odpadl. Ani tehdy ale nezůstal Hronov bez divadla. Někdejší účastníci se ve městě sešli alespoň při vystoupení Eduarda Kohouta se Slavnými monology. Formální festival se nekonal, jeho společenství však přežilo. (Amatérské Divadlo)
První poválečný ročník byl věnován ochotníkům, kteří za války zahynuli. Hronov se znovu nadechl, jenže svobodné období netrvalo dlouho.
Pod střechou závodních klubů
Po únoru 1948 začala přehlídku ovlivňovat nová ideologie. V roce 1950 byla zrušena samostatná spolková činnost a ochotnické soubory musely přecházet pod závodní kluby, Revoluční odborové hnutí, jednotná zemědělská družstva nebo jiné organizace Národní fronty. Spolu se ztrátou samostatnosti přišel tlak na „pokrokovou“ dramaturgii, budovatelské hry a sovětské autory.
Podle Milana Strotzera tím utrpěla také inscenační úroveň. Soubory často nehrály texty, které si skutečně vybraly, ale hry odpovídající momentálním politickým požadavkům.
Režimu se přesto nepodařilo Jiráskův Hronov odstranit ani nahradit nějakou ideologicky vhodnější přehlídkou. Festival už byl mezi ochotníky příliš pevně zakořeněný. „Hronov se u ochotníků zapsal jako Olymp,“ shrnul Strotzer. Profesionální scény navíc podléhaly přísnějšímu dohledu a amatérské divadlo si někdy dokázalo dovolit věci, které by na velkých scénách neprošly.
Významným mezníkem se stal rok 1955, kdy byl vytvořen několikastupňový systém postupových přehlídek. Přes okresní a krajská kola se soubory mohly dostat až na celostátní vrchol. V různě proměněné podobě tento princip funguje dodnes.
Čerstvý vítr a následné utažení šroubů
Uvolnění druhé poloviny padesátých a zejména šedesátých let přineslo na Hronov nové texty, postupy i divadelní poetiky. Výraznou roli sehrála divadla malých jevištních forem. Jejich tvůrci nepřistupovali k dramatickému textu jako k nedotknutelné předloze, ale upravovali jej, spojovali s hudbou, autorskou výpovědí a novými hereckými prostředky.
Tento „čerstvý vítr“ ovlivňoval i tradičnější činoherní soubory. Po roce 1968 však následovala normalizace. Festival byl zařazen mezi přehlídky tehdejšího Festivalu zájmové umělecké činnosti, program opět podléhal ideologické kontrole a od inscenací se požadovala takzvaná společenská angažovanost.
Ani tento dohled ale nebyl neomylný. V roce 1989 se na Hronov dostala inscenace Příliš horká lázeň Divadla ZK ROH Metra Blansko v režii Jiřího Poláška. Majakovského jméno zřejmě působilo na schvalovatele dostatečně bezpečně, inscenace však mířila proti tehdejšímu systému. Když zazněla píseň „Blbnem dál pod jakýmkoliv praporem“, přítomní komunističtí funkcionáři demonstrativně opustili sál. Následoval tlak na pořadatele i samotný soubor. (Amatérské Divadlo)
Po revoluci už nejen činohra
Zásadní proměnu přinesl rok 1991. Milan Strotzer se spolu s Lenkou Lázňovskou a dalšími spolupracovníky podílel na nové koncepci festivalu. Jiráskův Hronov se měl otevřít všem divadelním druhům, žánrům, stylům a poetikám. Vedle činohry tak získaly plnohodnotné místo například loutky, pohybové divadlo, autorská tvorba, divadlo poezie, experimentální inscenace, divadlo hrané dětmi nebo divadlo dospělých pro děti.
Z dnešního pohledu jde o samozřejmou součást identity festivalu. Tehdy však změna vyvolávala odpor. Někteří pravidelní návštěvníci se obávali, že otevřením dalším druhům divadla „jejich“ Hronov zanikne. Strotzer vzpomíná, že mu někteří lidé přímo vyčítali, že festival zničil.
Vývoj ukázal opak. Mezidruhová koncepce přivedla do Hronova nové skupiny divadelníků a nabídla jim možnost setkávat se napříč žánry. Právě vzájemná inspirace se stala jedním z nejdůležitějších rysů festivalu. Strotzer přitom připomíná, že zárodky této proměny existovaly už před rokem 1989, zejména v Klubu mladých divadelníků v Dřevíči, kde se mimo hlavní program objevovaly inscenace překračující tehdejší činoherní rámec. (Novinky)
Hronov není jen to, co se hraje
Stejně důležitá jako hlavní program je vzdělávací a diskusní část festivalu. Její podoby se v průběhu desetiletí měnily. Porota někdy rozebírala inscenaci přímo se souborem, jindy se konala velká veřejná zasedání nebo několik souběžných diskusních skupin. Vznikl Diskusní a později Problémový klub, jehož cílem nemělo být pouze zopakovat hodnocení z postupových přehlídek, ale zasadit inscenace do širších divadelních souvislostí.
K tomu se přidaly praktické semináře. Jejich účast se po roce 1989 prudce zvýšila a v nejsilnějších letech se Hronovem pohybovaly stovky seminaristů. Pro mnoho lidí tak festival není pouze místem, kde večer usednou do hlediště. Přijíždějí na celý týden, ráno pracují v dílnách, přes den sledují představení, večer diskutují a v noci pokračují v debatách, které se do oficiálního programu už nevejdou.
Právě tato kombinace přehlídky, školy a společenského setkání možná nejlépe vysvětluje, proč Hronov přežil tolik režimů a organizačních proměn.
Tradice, která přežívá díky změně
Historie Jiráskova Hronova není příběhem instituce, která by po desítky let zůstávala stejná. Naopak. Festival přežil proto, že se dokázal proměňovat – někdy dobrovolně, jindy pod tlakem okolností.
Začínal jako oslava Aloise Jiráska. Později se stal výkladní skříní činoherního ochotnictva, nástrojem kulturní politiky, místem střetu s cenzurou a nakonec otevřenou mezidruhovou přehlídkou. Měnily se pořadatelské organizace, systém výběru, diskuse, semináře i hrací prostory. Jedno ale zůstávalo: potřeba amatérských divadelníků setkat se, ukázat si svou práci a společně přemýšlet o tom, co všechno může divadlo být.
A právě proto je označení „ochotnický Olymp“ výstižnější, než se může na první poslech zdát. Nejde jen o pomyslný vrchol postupového systému. Jiráskův Hronov je místem společné paměti – a zároveň místem, kde se amatérské divadlo znovu a znovu rozhoduje, kam se vydá dál.
Tento článek vznikl na základě přepisu epizody podcastu Divadelní cancy s názvem „10. Hronov, Jirásek a minulost s Milanem Strotzerem“. Milan Strotzer text zkontroloval a schválil jeho vydání v této podobě.