Jiráskův Hronov se blíží stému ročníku, ale rozhodně nechce být muzeem vlastní tradice. Festival se postupně modernizuje, rozšiřuje nabídku seminářů i hracích prostor a zároveň si hlídá to, co je pro něj možná nejdůležitější – aby zůstal místem osobního setkávání. O současnosti festivalu, jeho seminářích, divácích i spontánních hronovských „ptákovinách“ jsme v Divadelních cancech mluvili s jeho programovým ředitelem Janem Jolínkem.

Když se mluví o Jiráskově Hronovu, snadno se sklouzne k historii. Ostatně málokterý český divadelní festival se může pochlubit tak dlouhou a nepřerušenou tradicí. Jenže Hronov není pouze připomínkou toho, co bylo. Podle jeho programového ředitele se pořadatelé každým rokem snaží přemýšlet nad tím, jak festival posunout a přiblížit současnému návštěvníkovi.

Jolínek připomíná práci svých předchůdců, především Milana Strotzera a Simony Bezouškové, na kterou současný tým navazuje. Zároveň ale hledá způsoby, jak festival provozně modernizovat. Přihlašování do seminářů, permanentky, ubytování i stravování se dnes řeší přes internet a po příjezdu dostává návštěvník potřebné služby nahrané na čipu. Člověk si přitom může vybrat téměř cokoli – od spaní na karimatce až po pohodlnější ubytování. Smyslem je nabídnout účastníkům podobný komfort, na jaký jsou zvyklí z jiných velkých festivalů.

Divadlo se nemá sledovat z obrazovky

Jedna modernizace má ale své hranice. Streamování představení nebo rozsáhlejší pořizování záznamů Hronov nechystá.

Během covidu byla možnost internetových přenosů připravena jako jedna z nouzových variant. Priorita tehdy byla jasná: nepřerušit tradici festivalu. Nakonec však nebylo nutné na čistě online podobu přejít.

A programový ředitel ani dnes není příznivcem myšlenky, že by bylo třeba Hronov přenést na obrazovky.

Divadlo je podle něj především „tady a teď“. Několik stovek lidí se sejde na jednom místě s herci, kteří před nimi vytvářejí svět existující jen po dobu představení. Právě atmosféru tohoto společného okamžiku podle něj žádný přenos nahradit nedokáže.

„Na té atmosféře to stojí,“ zaznívá v rozhovoru. A právě setkávání je jedním ze základů, na kterých chce festival dál stavět.

Semináře, které mizí během několika sekund

Druhou velkou součástí Hronova jsou tradičně vzdělávací semináře. Jejich nabídku dnes metodicky připravuje Tereza Ondrová a podle Jolínka zájem v posledních letech neustále roste.

Základ tvoří disciplíny, bez nichž si divadelní vzdělávání lze představit jen těžko – herectví, režie nebo dramaturgie. K nim se ale přidávají témata, která reagují na současné potřeby divadelníků. Objevuje se například jevištní technika, loutkářství či kratší třídenní dílny.

Nabídka se zároveň mění podle zkušeností z minulých ročníků a podle zpětné vazby samotných seminaristů.

„Hronov není úplně nafukovací,“ připomíná Jolínek s tím, že některé semináře se naplní prakticky okamžitě. Kapacita bývá často jen dvanáct až sedmnáct lidí a u nejžádanějších dílen jsou místa pryč během několika desítek sekund.

Elektronické přihlašování ale podle něj přineslo jednu zásadní výhodu: odstranilo pochybnosti, zda se někdo do žádaného semináře nedostal „bokem“. Startovní čára je stejná pro všechny – kdo dřív přijde, ten dřív mele.
A rozhodně nejde jen o jednorázové návštěvníky. Část lidí se na hronovské semináře vrací desítky let. Jolínek odhaduje, že více než polovina účastníků patří mezi pravidelné seminaristy, zatímco zbytek tvoří nováčci, kteří si Hronov přijedou vyzkoušet. Někteří už zůstanou, jiní následující léto dají přednost třeba vodě.

Od devíti ráno do půlnoci

Být seminaristou na Hronově přitom rozhodně neznamená rekreační dovolenou.

Semináře začínají kolem deváté ráno a běží přibližně do jedné odpoledne. Po obědě může následovat problémový klub a potom několik divadelních představení. Večer je možné pokračovat diskusním klubem, který končí kolem půlnoci.

Program je natolik rozsáhlý, že už prakticky není možné vidět úplně všechno. Vedle hlavního programu s inscenacemi nominovanými z celostátních přehlídek je tu program doprovodný a postupně přibývají také další hrací místa. Hraje se v klasických divadelních sálech, black boxu, v parku nebo například na nádvoří fary.

Návštěvník si tak musí vybrat, co vlastně chce ze svého Hronova mít.

Možná je to ostatně jedna z podstat festivalu. Hronov není týden, který by člověk mohl poslušně odškrtnout bod po bodu. Je to spíš neustálá volba mezi představením, debatou, seminářem, koncertem, setkáním s přáteli – a někdy také spánkem.

Když přijde nápad, Hronov mu nebrání

Festival ale netvoří jen oficiální dramaturgie.

V rozhovoru padla vzpomínka na legendární vodní bitvu na náměstí. Ta podle Jolínka vznikla prakticky spontánně. Stačilo získat hasiče a velké množství vody. Pokus zopakovat akci v dalších letech už ale neměl stejné kouzlo.

Právě podobné neorganizované události programovému řediteli v dnešním Hronově trochu chybějí.

Dříve podle něj častěji vznikaly přímo mezi účastníky, seminaristy a návštěvníky. Někdo dostal nápad – a prostě ho uskutečnil. Organizátoři tomu bránit nechtějí ani dnes.

„Když někdo přijde s jakoukoliv ptákovinou, tak pojďme to podpořit,“ shrnuje Jolínek.

Takže ano: pokud se někdo chystá na Hronov s dostatečně absurdním nápadem, dveře patrně zůstávají otevřené.

Festival, který na týden promění město

Rozměry Hronova jsou přitom mnohem větší, než by mohl člověk soudit pouze podle počtu seminaristů.

Těch bývá kolem 250. K nim se přidávají stovky pravidelných návštěvníků, zhruba tisíc účastníků jednotlivých inscenací, muzikantů a dalších účinkujících a potom tisíce lidí z okolí, kteří přijíždějí třeba jen na program v parku.

V nejvytíženějších chvílích se tak podle Jolínka počet lidí ve městě prakticky zdvojnásobuje.

A místní?

Někteří pochopitelně nejsou nadšeni z toho, že jim festival na týden převrátí klidné město vzhůru nohama. Většina ale podle Jolínka považuje „Jirázkovky“, jak festivalu říkají, za své rodinné stříbro.

Nejde přitom jen o hudbu a bezplatný program v parku. Místní chodí i do divadla. V jednom z předchozích ročníků bylo podle údajů zmíněných v rozhovoru prodáno přibližně 11,5 tisíce vstupenek a při součtu návštěvnosti jednotlivých akcí festivalem prošlo přes 45 tisíc lidí.

Místo, kde se musí potkat lidé, kteří se jinde nepotkají

Možná nejzajímavější charakteristika Hronova ale zazněla až v závěru rozhovoru.

Jiráskův Hronov totiž není jen finále systému postupových přehlídek. Je jedním z mála míst, kde se společně ocitnou lidé z velmi rozdílných částí amatérského divadelního světa.

Potkávají se tu zastánci tradiční činohry s experimentálními soubory, tanečníky nebo pohybovým divadlem. Na svých oborových přehlídkách by se mnozí z nich prakticky neměli důvod setkat.

Na Hronově ano.

A právě proto tu někdy vznikají ostré diskuse. V minulosti se objevily protesty proti konkrétním inscenacím, jindy se spory přenesly do diskusních klubů. Jolínek to ale nevnímá jako něco, co by z festivalu bylo potřeba odstranit. Pokud debata zůstává v mezích slušnosti, patří podle něj právě sem.

Hronov má být místem, kde se různé pohledy na divadlo mohou konfrontovat.

A možná právě v tom je odpověď na otázku, čím má být Jiráskův Hronov před svým velkým jubileem.

Nemusí vymýšlet revoluci.

Stačí, když bude dál místem, kam člověk přijede na představení, skončí na debatě, potká lidi z úplně jiné části divadelního světa, pohádá se s nimi o divadle, druhý den společně zajde na další inscenaci – a někde mezi tím se možná na náměstí znovu objeví hasiči s cisternou.

Protože, jak v závěru podcastu zaznělo: na Hronov se jezdí hlavně pro atmosféru.