Když se řekne Sokol, většina z nás si představí tělocvičnu, nářadí a hromadné skladby. Jenže vedle cvičenců patřili k sokolovnám od počátku také ochotníci, zpěváci, muzikanti nebo tanečníci. O historii sokolského divadla, jeho přehlídkách i cestě amatérských herců až na jeviště Národního divadla vyprávěl v Divadelních cancech režisér Bohumil Gondík.

Tělocvična? Ano. Ale rovnou s jevištěm

Spojení Sokola a divadla může dnes působit skoro překvapivě. Podle Bohumila Gondíka je ale naopak hluboce zakořeněné v samotné sokolské tradici. Sokol totiž podle něj nikdy neusiloval jen o zdravé tělo. Stejně důležitý měl být kulturně vzdělaný člověk.

A když se po českých městech a obcích začaly stavět sokolovny, nevznikaly pouze jako tělocvičny. Velká část z nich dostala také jeviště, oponu a divadelní zázemí. Kde bylo jeviště, tam se přirozeně objevili i lidé, kteří na něm chtěli hrát.

„Člověk má být sportovně zdravý, ale taky kulturně vzdělaný,“ shrnuje Gondík myšlenku, ze které podle něj vyrůstala vedle tělovýchovy také sokolská kultura. V sokolovnách se scházeli ochotníci, pěvecké sbory, folklorní a taneční skupiny a právě divadlo mělo díky vybudovaným jevištím mimořádně silnou pozici.

Možná tedy není náhoda, že když dnes ochotnický soubor hledá sál v menší obci, často skončí právě v sokolovně. Někdy se samozřejmě během rekonstrukcí více myslelo na sport než na akustiku a někde už divadelní soubor dávno zanikl. Jeviště ale mnohde zůstalo.

Podle Gondíka jde dokonce o mimořádně český fenomén: tělocvična postavená současně jako prostor schopný hostit divadlo.

Rok 1948 spojení přerušil

Jestli bylo spojení Sokola a ochotníků tak silné, proč jej dnes řada divadelníků téměř nevnímá?

Zlom přišel po roce 1948. Sokol přestal ve své původní podobě existovat a divadelní soubory, které pod ním pracovaly, musely hledat jiné zřizovatele a jiné organizační struktury. Ochotnické divadlo samozřejmě nezmizelo – naopak vznikaly další soubory –, ale jeho přímá vazba na Sokol se přerušila.

Po roce 1989 se Sokol obnovil a spolu s ním začala znovu ožívat také jeho kulturní činnost. Gondík v rozhovoru mluví zhruba o sedmi desítkách sokolských ochotnických souborů, vedle nich pak o loutkářích, pěveckých sborech a folklorních skupinách.

Sokolské divadlo tak dnes existuje trochu paralelně vedle systému přehlídek, který zná většina českých amatérských divadelníků.

Do Lázní Toušeně se nepostupuje. Tam se jede hrát

Sokol má vlastní národní přehlídky. Divadelní soubory se podle Gondíka pravidelně setkávají v Lázních Toušeni, loutkáři mají své zázemí v Přerově a v dalších letech se střídají přehlídky folklorních souborů a pěveckých sborů.

Princip je přitom odlišný od klasické postupové pyramidy oblastní – krajská – celostátní přehlídka. Nejde o postup až k pomyslnému vrcholu. Soubory nabídnou svou inscenaci, pořadatelé z nich podle možností programu vybírají a během víkendu se prostě hraje.

A také setkává.

Právě to je podstatná část celé věci: soubory se sjedou, vidí práci ostatních, popovídají si a zahrají před místním publikem. Vedle divadelní přehlídky fungují obdobným způsobem také další kulturní obory Sokola.

Když si Sokol zahájí slet sám

Zřejmě nejpozoruhodnější část Gondíkova vyprávění ale začíná ve chvíli, kdy se sokolské ochotnické divadlo dostalo z místních sokoloven na velká profesionální jeviště.

Kulturní program patřil ke všesokolským sletům tradičně. Sokolové přijíždějící do Prahy chodili také do Národního divadla – a velmi často na symbolicky „národní“ tituly, například Prodanou nevěstu. Postupně ale vznikla myšlenka: proč si slavnostní divadelní zahájení nevytvořit vlastními silami?

Gondík při tom spojoval různé sokolské soubory do jednoho velkého projektu. A právě tady se ukázalo, že sokolský princip společné skladby funguje překvapivě dobře i v divadle.

Jedna skupina připravovala určitou scénu, jiná taneční část, další zpěv. Gondík jednotlivé soubory objížděl, jejich vedoucí mezitím pracovali se svými lidmi a teprve postupně se jednotlivé části skládaly dohromady.

Výsledkem nebyla komorní inscenace pro pár herců. Gondík má ostatně rád velké jevištní obrazy, množství lidí, živou muziku a pohyb. Při nastudování upravené Prodané nevěsty tak využil činoherce, pěvecký sbor i folklorní soubor s živou kapelou. Herci se kvůli inscenaci učili zpívat a přípravy trvaly dlouhé měsíce až roky.

Později přišli Naši furianti a nakonec také Lucerna, která se v roce 2024 hrála v Národním divadle.

A pro ochotníka asi těžko existuje symboličtější místo, kde může stanout.

Národní má svá pravidla

Jenže Národní divadlo není větší sokolovna.

Gondík v rozhovoru připomíná, že historická budova má svá akustická specifika a velmi záleží na tom, kde přesně se dekorace a herci nacházejí. Informace o „dobrých“ a „špatných“ místech získal díky synovi, který v Národním divadle hrál a znal zkušenosti tamních herců.

Dekorace se proto stavěla s vědomím, odkud budou účinkující slyšet. A o to větší důraz musel režisér klást na jednu zdánlivě samozřejmou věc – aby herci uměli mluvit.

Právě jevištní řeč se Gondíkovým vyprávěním táhne jako červená nit. Neřeší ji samostatným kurzem jednou za rok. Vrací herce během zkoušek znovu a znovu, dokud replika nezazní tak, jak má.

Protože když divák herci nerozumí, není příliš důležité, jak krásnou máte dekoraci.

Důvěra v režiséra se nedá nařídit

Při práci s desítkami lidí a několika soubory zároveň potřebuje režisér ještě jednu věc: důvěru.

Gondík připouští, že ji získal především zkušeností. Divadlu se věnuje od poloviny šedesátých let a jeho způsob práce ovlivnila i profese mimo jeviště. Pracoval jako výpravčí a později jako dispečer – tedy v zaměstnáních, kde je potřeba přesnost, plánování a kde chyba může mít velmi konkrétní následky.

Podobně přistupuje ke zkouškám. Když na ně přijde, ví, co se během následujících dvou hodin musí udělat. Herci vědí, že se čas nebude ztrácet dlouhým dohadováním a že práce někam směřuje. Právě z toho podle něj časem vyrostla důvěra, díky níž jsou lidé ochotni pustit se i do věcí, které by je možná původně ani nenapadly.

Přitom Gondík nezačínal jako člověk, který by přesně věděl, jak se režíruje. Původně přišel do souboru jako herec. Když jejich režisér odešel, rozhodl se rozdělanou práci převzít – a rychle zjistil, kolik toho neumí.

Začal tedy jezdit na školení a kurzy, učil se režii i scénografii a mezi svými učiteli v rozhovoru připomíná mimo jiné profesora Jana Císaře. Postupně se z něj stal člověk, který dokázal své zkušenosti předávat dál vlastním hercům.

Možná právě v tom je nejzajímavější pointa celého rozhovoru. Za velkými inscenacemi, stovkami kostýmů, Národním divadlem a mohutnými sokolskými projekty nakonec nestojí žádný zázračný recept.

Je tam parta lidí, která chce něco společně vytvořit. Režisér, který ví, kam ji chce dovést. A ochota učit se.

A možná znovu ožije i divadlo v Týršově domě

Sokolské divadlo navíc možná čeká další výrazná kapitola. Gondík v rozhovoru prozradil, že usiluje o využití někdejšího prostoru Divadla Kampa v areálu Týršova domu. Jeho Divadlo pod Petřínem tam už léta působí, dosud však musí pro svá představení divadelní prostor prakticky pokaždé znovu stavět.

V době natáčení už byl podle něj projekt ve fázi přípravy smlouvy a plánem bylo vrátit prázdnému sálu pravidelný divadelní provoz – nejen sokolský, ale také profesionální.

Byla by v tom vlastně pěkná symbolika.

Před více než stoletím se stavěly sokolovny s jevišti, protože zdravé tělo bez kultury nestačilo. O mnoho desetiletí později se možná jedno takové jeviště znovu rozsvítí právě díky lidem, kteří tuhle myšlenku nikdy úplně neopustili.

Rozhovor s Bohumilem Gondíkem vznikl pro podcast Divadelní cancy. V první části se věnuje především historii a současnosti ochotnického divadla v Sokole; pokračování rozhovoru bylo v podcastu avizováno na 26. srpna.