Jak poznat dobrou divadelní hru? Co se mohou ochotníci naučit od profesionálních herců? A proč musí režisér vědět už na první zkoušce, kdy bude premiéra? Ve druhé části rozhovoru pro Divadelní cancy pokračoval Bohumil Gondík v povídání o svém způsobu práce – a přidal i plány na nové kulturní centrum v někdejším Divadle Kampa.

„Bohuši, nauč se vybírat texty“

Jedna z nejdůležitějších režijních lekcí přišla podle Gondíka velmi brzy. Nastudoval detektivku, odjel s ní na přehlídku a tam mu jeden ze zkušenějších divadelníků v zásadě řekl: Nauč se vybírat si texty.

Pro mladého režiséra to nebyla zrovna pochvala. Jenže následovalo něco podstatnějšího než pouhé konstatování, že inscenace nefunguje. Dotyčný mu začal vysvětlovat proč.

Gondík se tak začal učit dramaturgii. Co je expozice, kde přichází kolize, jak se příběh dostává ke krizi a proč jednotlivé části dramatické stavby nemohou jednoduše chybět.

Od té doby je pro něj text naprostým základem inscenace.

„Bez toho to nejde,“ opakuje v rozhovoru. Nestačí podle něj, že má hra sympatický námět, pár hezkých situací nebo dojemný konec. Režisér musí vědět, o čem bude hrát a jak se k tomu hra dramaticky dostane.

A právě tady Gondík vidí problém řady současných textů. Čte jich mnoho, ale velkou část rychle odkládá. Příběh může být zajímavý, jenže pokud nefunguje dramatická stavba, čekala by režiséra práce, která už není pouhou úpravou textu, ale téměř jeho přepsáním.

A do toho se mu nechce.

Nestačí příběh. Musí existovat děj

V druhé polovině rozhovoru se k dramaturgii vrací ještě podrobněji.

Gondík rozlišuje mezi příběhem a dějem. Příběh může být sám o sobě hezký, smutný nebo zábavný. Jenže diváka jím musí něco provést. Jednotlivé děje musí měnit situaci, posouvat postavy a především udržovat divákovu pozornost.

Jedním z klíčových okamžiků je pro něj kolize – chvíle, kdy se dosavadní situace zásadně změní. Moderátoři Divadelních canců pro posluchače méně políbené dramaturgickou terminologií nabídli poněkud lidovější definici: je to zkrátka „okamžik, kdy se to posralo“ a postavy musí začít hledat řešení.

Možná není z učebnice dramaturgie, ale princip vystihuje docela přesně.

Pokud text přejde z expozice prakticky rovnou ke krizi a chybí mu cesta, která by diváka k problému přivedla, Gondík už se do jeho opravování pouštět nechce. „Pokud je ten text podprůměrný, tak z toho sice uděláte divadlo,“ vysvětluje, ale výsledku bude pořád něco zásadního chybět.

Režisér musí vědět, co chce

Gondíkův způsob práce rozhodně nestojí na improvizovaném hledání inscenace během zkoušení.

Na první zkoušku přichází s upraveným textem, představou scény – a dokonce i s termínem premiéry.

„Přijdu do první zkoušky a mám úplně všechno,“ shrnuje svůj přístup.

To ale neznamená, že by herci měli pouze mechanicky plnit pokyny. Naopak. Gondík říká, že jej těší, když herec přijde s něčím vlastním a nabídne lepší řešení, než jaké měl připravené režisér.

Rozdíl je v tom, že společné hledání nezačíná od nuly.

Režijní a dramaturgická koncepce existuje předem. Herec dostává prostor tvořit uvnitř ní.

A různí herci samozřejmě potřebují různý způsob vedení. Někteří chtějí přesně vědět, co dělat, jiní potřebují mnohem větší svobodu a další jsou „diskutéři“, kteří se budou u každého rozhodnutí ptát proč.

Gondíkovi to nevadí. Jen musí být schopen odpovědět. Klidně repliku po replice ukázat, odkud jeho představa o postavě vychází. Podle něj je taková diskuse nakonec přínosná – mimo jiné proto, že herce nutí text opravdu znát.

Profík přijde na zkoušku a začne pracovat

Zajímavou zkušeností pro jeho soubory je spolupráce profesionálních a amatérských herců, ke které dochází především při velkých sokolských projektech.

Rozdíl podle Gondíka vidět je. Ne nutně v nějakém tajemném hereckém kouzlu, které by amatér nikdy nemohl získat.

Je mnohem praktičtější.

Profesionální herec přijde na zkoušku a okamžitě začne pracovat. Pokud má scénu s kolegou, vezmou si text a začnou si ji zkoušet, aniž by čekali, až režisér zorganizuje celý soubor. Text se naučí brzy. Když dostane režijní připomínku, zkusí ji zahrát a nechá režiséra rozhodnout, jestli funguje.

Právě tato pracovní disciplína se podle Gondíka přenáší i na jeho ochotníky.

„Pro mě je velký přínos pro náš soubor spolupracovat s profesionálními herci,“ říká. Nejen kvůli výsledku inscenace, ale proto, že amatérští kolegové vidí jejich způsob práce a začnou jej přebírat.

A to je vlastně docela povzbudivá zpráva pro každého ochotníka. Na schopnost přijít připravený, znát text, být aktivní a poslouchat partnera opravdu není potřeba absolvovat pět let herecké školy.

Divadlo, které skoro nikdo nezná

Velké sokolské inscenace mají přitom zvláštní problém. Přestože mohou mít desítky repríz, člověk stojící mimo sokolské prostředí o nich často vůbec neví.

Gondík je nabízí jednotlivým sokolským župám a představení pak putují po regionech při výročích, slavnostech nebo dalších akcích. Publikum se najde – podle něj bývá na místě často plno. Jenže vzniklý velký ansámbl nemá vlastní výraznou propagační platformu a informace se mimo sokolské prostředí snadno ztratí.

I proto Gondík tolik očekává od nového pražského působiště.

„To divadlo se musí stát známým divadlem v Praze,“ říká.

Na Kampě nemá být jen činohra

V prostoru někdejšího Divadla Kampa v areálu Týršova domu má podle plánů, o kterých Gondík v podcastu mluvil, vzniknout nové kulturní místo.

A rozhodně nemá být pouze domovem jednoho ochotnického souboru.

Divadlo pod Petřínem má pokračovat ve své činnosti, Gondík ale počítá i s dalšími hostujícími soubory a s profesionálními herci, se kterými dosud spolupracoval hlavně při velkých sokolských produkcích.

Program by měl být mnohem širší než klasická činohra.

Vedle divadelních inscenací se počítá s poezií, hudbou, folklorem, jazzem a dalšími kulturními večery. Divadlo pod Petřínem už například pořádá poetický cyklus Verše voní kávou, v němž se spojuje recitace s hudbou – a, jak název napovídá, také s kávou.

Gondík by rád zval také další sokolské soubory z okolí Prahy. Prostor by navíc měl být dostupný i jiným souborům k pronájmu, včetně potřebného technického zázemí.

Pokud se plán podaří naplnit, mohlo by tak v centru Prahy vzniknout místo, kde se bude vedle sebe potkávat profesionální a amatérské divadlo, hudba, poezie i sokolská kultura.

Ochotník jako „herec z libosti“

Na konci rozhovoru se ale debata vrací od budov, premiér a dramaturgických pouček k něčemu podstatně jednoduššímu.

Proč vlastně ochotnické divadlo dělat?

V podcastu zazní staré označení ochotníka jako „herce z libosti“. Člověka, který divadlo nedělá z profesionální povinnosti, ale proto, že chce.

Gondík ovšem upozorňuje, že divadlo není pouze koníček, kterému člověk obětuje volný večer. Dobrý text může něco předat nejen divákovi, ale i samotnému herci. Repliky a myšlenky, se kterými se při práci dlouhé měsíce potkává, mu někdy zůstanou v hlavě celý život.

Právě v tom vidí jednu z hodnot ochotnického divadla: člověk něco vytváří pro publikum, ale současně se sám učí, potkává lidi a proměňuje vlastní pohled na svět.

„To není jenom, že dělá koníčka. Najednou ten koníček mu taky něco přináší. Do svojí rodiny, do svojí práce,“ říká Gondík.

A možná právě to nakonec spojuje obě části rozhovoru nejlépe.

Od starých sokoloven přes Národní divadlo až k dramaturgickým poučkám se pořád vrací jedna věc: divadlo má smysl tehdy, když člověka někam posune.

A Bohumil Gondík ho po více než půlstoletí práce pořád dělá proto, že v něm stále nachází něco nového.

Bohumil Gondík na závěr rozhovoru pozval také na další připravované inscenace Divadla pod Petřínem a pokračování poetických večerů Verše voní kávou. Druhá část rozhovoru vznikla pro podcast Divadelní cancy a stejně jako první díl byla natočena také ve videoverzi.