Svaz českých divadelních ochotníků není jen organizací, která stojí za několika přehlídkami. Pomáhá souborům, propojuje jednotlivé regiony, pořádá vzdělávací semináře a především drží při životě síť lidí, pro které je amatérské divadlo podstatnou součástí života. O tom, jak SČDO funguje a proč má Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou tak výjimečnou atmosféru, jsme si povídali s Vlaďkou Koďouskovou.

Na začátku rozhovoru přišla řeč na představení, která v poslední době zaujala. Od groteskního venkovního divadla přes loutkovou variaci na Maryšu až po inscenace, které prošly několika přehlídkami. Vlaďka Koďousková připomněla například Maryšu Vávrovu Tomáše Hájka z Poniklé, která klasický titul pojala z úplně jiného úhlu, nebo inscenaci Sen uvedenou v Třešti. Zaujala ji také Norská žena Puchmajerovců, především svým humorem a nadhledem.

Pak se ale rozhovor přesunul k tomu, co možná není na první pohled tolik vidět: k celé infrastruktuře českého amatérského divadla.

SČDO není jen pořadatel přehlídek

Svaz českých divadelních ochotníků působí napříč republikou. Vedle něj existují také další organizace, například Volné sdružení východočeských divadelníků nebo pražská Amatérská divadelní asociace. Vlaďka přitom zdůrazňuje, že by mezi nimi nemělo jít o konkurenci.

„Myslím si, že je jedno, jestli ten seminář pořádá SČDO, ADA nebo VSVD,“ říká v rozhovoru. Lektory jednotlivých vzdělávacích akcí ostatně často tvoří stejní lidé a sami divadelníci přejíždějí mezi semináři různých organizací.

Právě spolupráce je podle ní cesta, kterou by se měly jednotlivé organizace vydávat. Smyslem není bojovat o účastníky kurzů, ale společně něco nabízet lidem, kteří chtějí své divadlo posouvat dál.

Pomoc souborům přitom nemusí mít podobu peněz. V jednotlivých oblastech se divadelníci scházejí, vyměňují si zkušenosti, informují se o připravovaných premiérách a snaží se například i předcházet situaci, kdy by dva blízké soubory ve stejnou dobu nastudovaly stejný titul.

Když je potřeba poradit s autorskými právy, může svaz pomoci najít někoho, kdo problematice rozumí. Když pořadatelé obnovované přehlídky nevědí, koho oslovit do poroty, pomůže s hledáním vhodného lektorského sboru. Je to zkrátka síť kontaktů, zkušeností a vzájemné pomoci.

Co je vlastně venkovský soubor?

Jedním ze specifických projektů SČDO je Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, národní přehlídka venkovských divadelních souborů. A právě slovo „venkovských“ vyvolává logickou otázku: podle čeho se pozná venkovský soubor?

Odpověď je překvapivě konkrétní. Rozhoduje počet obyvatel obce, ze které soubor pochází. Podle Vlaďky Koďouskové byl dosavadní limit pět tisíc obyvatel, od následujícího ročníku má být zvýšen na šest tisíc. Změna má otevřít možnost účasti dalším zhruba dvaceti aktivním souborům.

Sama přitom přiznává, že podobné administrativní dělení jí není úplně blízké. Venkovské a městské soubory se podle ní nemusejí lišit kvalitou nebo divadelním přístupem.

Rozdíl by spíš měl být v charakteru samotné přehlídky.

Krakonošův divadelní podzim má podle ní zůstat místem divadla, které dokáže oslovit i tradičnějšího diváka. Neznamená to požadavek na jednoduché frašky a prvoplánové gagy. Dobrá komedie může být chytrá, může vychovávat a může mít co říct. Divák by ale podle ní neměl odcházet s pocitem, že celé představení musel pracně rozluštit – nebo v depresi spolu se souborem.

„Je potřeba se taky pobavit, potěšit tu duši,“ shrnuje svůj pohled.

Porota by měla vědět, kam soubor posílá

Cesta na Krakonošův divadelní podzim vede přes krajské postupové přehlídky. Těch je nyní devět a jejich počet se má zvýšit na deset. Každá má své regionální působiště a odtud mohou soubory postoupit do Vysokého nad Jizerou. Samotný Krakonošův divadelní podzim má navíc právo jedné nominace na Jiráskův Hronov.

Právě práce porot na postupových přehlídkách je podle Vlaďky citlivým tématem. Není ideální, když se všechny inscenace posuzují naprosto stejným metrem bez ohledu na to, kam konkrétní přehlídka směřuje.

Proto SČDO požaduje, aby alespoň jeden člen poroty postupové přehlídky prostředí Krakonošova divadelního podzimu skutečně znal. Nestačí pouze hodnotit inscenaci samu o sobě. Porotce by měl také vědět, kam ji posílá a pro jaké publikum.

Stejně důležitá je zkušenost s amatérským divadlem. Člověk nemusí mít nutně DAMU nebo JAMU, aby byl dobrým porotcem. Velmi cenní mohou být lidé, kteří sami prošli ochotnickými jevišti a chápou podmínky, ve kterých amatérské soubory pracují.

To však podle Vlaďky neznamená, že by se měly omlouvat všechny nedostatky. Jestliže se soubor přihlásí na přehlídku a začne jezdit hostovat, musí počítat s jiným prostorem, jinou technikou a především s jiným publikem. Reakce diváků, na které jsou herci zvyklí doma, nemusí přijít. A právě to je zkušenost, kterou si musí projít prakticky každý soubor.

Ve Vysokém není čas ani na výlet

Kdo si pod pojmem divadelní festival představuje několik večerních představení a přes den výlety po Krkonoších, bude ve Vysokém nad Jizerou překvapen.

Program jede prakticky od rána do noci.

Dopoledne následuje rozbor inscenace předchozího dne, potom slavnostní loučení se souborem. Odpoledne přicházejí semináře, vítání nového souboru na městském úřadě a následně před divadlem – samozřejmě i s Krakonošem. Od čtyř hodin začínají představení a program pokračuje až hluboko do večera.

A potom je tu Půdička.

Název je doslovný: seminář se koná nahoře na půdě. Zatímco ranní rozbor probíhá přímo se souborem a porotou, Půdička je bez účasti tvůrců. Diváci tak mohou bezprostředně po představení říct své dojmy, diskutovat a přít se, aniž by museli přemýšlet, zda se někoho ze souboru dotknou.

Je to vlastně institucionalizovaná verze hospodské debaty po představení – jen s lektorem, který dokáže rozhovor směrovat. Pivo nebo víno přitom podle Vlaďky rozhodně zakázané nejsou.

Festival, na který se nejezdí jen kvůli představením

Na Krakonošově divadelním podzimu mohou návštěvníci kromě inscenací navštěvovat rozbory, vítání a loučení se soubory, Půdičku, koncerty, videokavárnu nebo další doprovodné programy.

Právě v tom spočívá podstata celé přehlídky. Není to pouze soutěžní nebo postupový mechanismus, kterým musí soubor projít na cestě k další metě. Festival vytváří svůj vlastní svět.

Vlaďka Koďousková ho popisuje jako místo, kde na sebe jednotlivé části programu přirozeně navazují a kde vzniká zvláštní pocit pospolitosti.

„Všichni se mají rádi. Zní to úplně jako fráze, ale nedá se o tom pořádně mluvit, protože se to musí zažít,“ říká. A přidává jednoduchou předpověď: kdo jednou do Vysokého přijede, příští rok bude chtít znovu.

Možná je právě tohle nejsilnější argument pro existenci organizací, jako je SČDO. Nejde jen o tabulky, licence přehlídek, poroty a postupové klíče. Za tím vším je snaha vytvořit prostředí, ve kterém spolu divadelníci mluví, učí se od sebe, navštěvují se a vědí, že když budou něco potřebovat, existuje někdo, na koho se mohou obrátit.

A ve Vysokém nad Jizerou se z téhle sítě alespoň na několik podzimních dní stává jedno velké divadlo.