Režisér, autor, pedagog, porotce a člověk, který výrazně ovlivnil několik generací amatérských divadelníků. František Zborník dokázal být při hodnocení nekompromisní, aniž by kohokoliv ponižoval. Dokázal během několika minut odhalit problém inscenace a jedinou poznámkou otevřít cestu k jeho řešení. Ve vzpomínkovém rozhovoru podcastu Divadelní cancy na něj vzpomínala jeho žena Vlaďka Zborníková.

„Kdyby si měl vybrat jenom jednu z činností, které dělal, vždycky by si vybral pedagoga,“ vzpomíná Vlaďka Zborníková. Právě schopnost učit a předávat zkušenosti možná nejlépe charakterizuje Františka Zborníka – člověka, jehož jméno je spojeno s Divadelním klubem Jirásek Česká Lípa, vodňanskou Šupinou, přehlídkami, režijním vzděláváním i řadou autorských a dramatizovaných textů.

Nebyl přitom pedagogem, který by potřeboval dávat najevo svoji převahu. Naopak.

„Nikdy nechtěl někoho shodit nebo ponížit. I když něco nebylo úplně dobré, dokázal to podat tak, aby si z toho lidé něco odnesli,“ říká Zborníková.

Poslat soubor ke dnu – a přitom mu dodat chuť pokračovat

Právě na tuto zvláštní schopnost vzpomínali i účastníci rozhovoru. Zborník dokázal inscenaci podrobit velmi tvrdé kritice, ale její tvůrci od něj neodcházeli zdeptaní. Spíše naopak.

David Přikryl připomněl vlastní zkušenost z rozborového semináře, kam jeho soubor přicházel s vědomím, že se představení příliš nepovedlo. Zborník jeho nedostatky přesně pojmenoval. Výsledkem ovšem nebyla chuť s inscenací skončit, ale potřeba vrátit se k ní a pracovat dál.

To bylo pro jeho způsob pedagogické práce příznačné. Laskavost si totiž nepletl s opatrností.

Jiří Jahoda připomíná situaci z poroty, v níž ostatní oceňovali povedenou druhou polovinu představení. Zborník debatu zastavil a upozornil, že první část dobrá nebyla – a že má smysl položit si otázku, proč mezi nimi vznikl tak výrazný rozdíl.

Tvrdý názor vyslovil bez vytáček. Přesto dokázal vytvořit atmosféru, v níž kritika nepůsobila jako rozsudek.

Jeho základním požadavkem byla přesnost. Tvůrce nutil vědět, proč je určitý člověk na jevišti, co právě dělá a proč to dělá právě tímto způsobem. Nejasnost či obecnost dokázal velmi rychle odhalit.

Nejdřív to zkuste

Zborníkovo divadelní uvažování přitom nebylo pouze teoretické. Na režijní školičce dokázali účastníci dlouho diskutovat o možných řešeních. On jejich úvahy často ukončil jednoduchou pobídkou: běžte na jeviště a zkuste to.

Dokud se nápad nepotká s jevištní realitou, nelze podle něj spolehlivě zjistit, zda funguje.

Podobně praktická byla i další rada, kterou si Jiří Jahoda zapamatoval: když chcete zjistit, zda jste schopni určitou hru inscenovat, začněte nejtěžší scénou. Pokud nedokážete vyřešit právě ji, možná nemá smysl pouštět se do celého titulu.

Takových jednoduchých vět podle účastníků rozhovoru dokázal Zborník nabídnout mnoho. Jejich síla spočívala v tom, že dokázaly během chvíle pojmenovat něco, k čemu se ostatní pracně propracovávali.

Divadlo musí mít něco navíc

Zborník nebyl příznivcem prvoplánových jevištních zkratek. Vadilo mu například automatické používání gest, která mají divákovi okamžitě sdělit, že postava je hloupá, prostá nebo patří k určitému společenskému typu. Podle vzpomínek ho nedráždilo samotné gesto, ale pohodlnost, která se za ním skrývala – neochota hledat přesnější a zajímavější řešení.

Stejný požadavek kladl na divadlo jako celek.

Dokázal ocenit dobře provedenou situační komedii, jeho vlastní poetika však směřovala jinam. Vyhledával divadlo, které za příběhem nabízí ještě další vrstvu a nutí diváka přemýšlet o člověku, životě, smrti, přírodě nebo o něčem, co nás přesahuje.

Vlaďka Zborníková to označuje jako potřebu „divadelního zásahu“. Představení podle ní nemělo divákem pouze projít. Mělo v něm něco zanechat.

Boty jako stopa po člověku

Výrazně se tento přístup projevil v Legendě o lesích a lidech, kterou Zborník napsal a režíroval.

Jedním z klíčových prostředků inscenace byly obyčejné boty. Když některá z postav zemřela, objevily se na scéně právě její boty a zůstaly tam jako stopa člověka, který odešel.

Z původně jednoduchého znaku se postupně stával vlastní divadelní jazyk. Jakmile se později na scéně objevila postava s botami v rukou, divák už tušil, co se stalo, ještě než zaznělo jediné vysvětlení.

Právě schopnost s divadelním znakem nejen přijít, ale dále jej rozvíjet, označuje Jahoda za jednu z mimořádných Zborníkových režijních kvalit.

Stejně podstatná však byla jeho ochota poslouchat ostatní. Když mu někdo navrhl jiné řešení, neodmítl ho jen proto, že byl autorem a režisérem inscenace. Dokázal říct, že je to dobrý nápad a že o něm bude přemýšlet.

„Nikdy to nebylo: já to vím nejlíp,“ vzpomíná Vlaďka Zborníková.

A stejně otevřeně dokázal mluvit o vlastních režijních omylech. Studentům vyprávěl i o scénických řešeních, která vymyslel a která se v praxi ukázala jako slepá ulička. I to patřilo k jeho pedagogice: nápad se musí vyzkoušet a režisér musí být připraven připustit, že nefunguje.

Od Šupiny k České Lípě

Divadlo provázelo Zborníka prakticky od dětství. Podle vzpomínek začal hrát už jako malý chlapec, později působil ve studentském souboru a následně se stal kmenovým režisérem vodňanské Šupiny.

Po roce 1989 se jeho život změnil také vstupem do veřejného života a působením ve Vodňanech. Později se přestěhoval za Vlaďkou Zborníkovou do České Lípy a přirozeně se zapojil do tamního Divadelního klubu Jirásek, jehož členové se se Šupinou znali z přehlídek už z předchozích let.

Jeho záběr byl ale podstatně širší. Psal, dramatizoval a režíroval pro různé soubory napříč republikou. V rozhovoru zaznívají například dramatizace Saturnina či Tří mužů ve člunu, spolupráce s Českým Krumlovem i pohádková tvorba pro divadlo a rozhlas.

A právě pohádky dnes mohou představovat jednu z nejzajímavějších částí jeho pozůstalosti.

Pohádky zůstaly v papírech

Vlaďka Zborníková při procházení manželovy pozůstalosti objevila řadu textů, které vznikaly původně pro děti. Některé z pohádek začala přepisovat z jednotlivých papírů a ráda by je v budoucnu nabídla dál.

„On měl krásný jazyk,“ říká. V některých textech jí svou hravostí a humorem připomíná až werichovskou práci se slovem. Vedle pohádek zůstalo také množství básní, scénářů a dalších textů.

Problémem je, že část Zborníkovy tvorby není systematicky uspořádána ani jednoduše dostupná.

Novější scénáře se dochovaly v počítači, jiné existují jen v papírových verzích a u starších inscenací Šupiny bude podle Zborníkové potřeba pátrat mezi někdejšími členy souboru. Jejím cílem je materiály postupně shromáždit, uspořádat a umožnit, aby se k nim mohli dostat další divadelníci.

Výzva proto směřuje i k těm, kteří mohou mít některý ze Zborníkových scénářů, básní, pohádek, písní či nahrávek doma v archivu nebo v šuplíku.

Neměly by totiž skončit v dalším šuplíku.

Když divadelníci hráli o život

Sílu vztahů, které si Zborník během života vytvořil, ukázalo i období jeho těžké nemoci.

Když potřeboval pomoc s financováním léčby, divadelní komunita se během velmi krátké doby semkla. Přispívali jeho studenti, kolegové, soubory, přátelé i lidé, které během let ovlivnil. Vznikla iniciativa Hraje mi o život a solidarita umožnila získat potřebné prostředky.

Pro Vlaďku Zborníkovou to byl především důkaz toho, kolika lidí se její muž během života dotkl.

Navzdory nemoci navíc nepřestal pracovat. Jezdil učit, věnoval se režii a snažil se dokončovat další projekty. Jednu ze svých posledních inscenací v Písku dorežíroval krátce před odchodem do nemocnice. Premiéra se uskutečnila den po jeho smrti.

Dokud se na člověka vzpomíná

Zborníkův hlas přitom z českého amatérského divadla nezmizel úplně. Na Českolipském divadelním podzimu dodnes podle Vlaďky Zborníkové před představeními zaznívá jeho namluvená festivalová znělka.

Dochovaly se také písně, které zpíval sám nebo se členy Šupiny. Vlaďka Zborníková by ráda nalezla způsob, jak je zpřístupnit i mimo CD vydané jako součást vzpomínkové publikace. Doma je přitom poslouchá další generace – její vnoučata si při cestách autem pravidelně říkají, aby jim „pustila dědu“.

Možná právě v tom spočívá nejpřesnější odpověď na otázku, co po Františku Zborníkovi zůstalo.

Nejsou to jen inscenace, texty, pohádky nebo režijní poučky. Jsou to lidé, kterým někdy něco řekl, něco ukázal, někam je posunul nebo jim dal chuť dělat divadlo lépe.

Jak na konci rozhovoru říká Vlaďka Zborníková: „Lidi jsou tady, dokud se na ně vzpomíná.“