Jak se dívají na divadlo děti, co může jejich zpětná vazba nabídnout dospělým divadelníkům a proč má smysl strávit dva roky učením se režie po víkendech? V Divadelních cancech se tentokrát propojily zdánlivě vzdálené světy – celostátní přehlídka divadla pro děti Fimfárum Český Krumlov, Nučický kahan a režijní školička Amatérské divadelní asociace. Společného mají překvapivě mnoho: potřebu setkávat se, dívat se na práci druhých a o divadle přemýšlet.

Fimfárum: nikoli dětské divadlo, ale divadlo pro děti

Hned na začátku rozhovoru bylo potřeba vyjasnit jednu drobnost, která ovšem drobností vlastně vůbec není. Fimfárum není přehlídkou dětského divadla. Je to celostátní přehlídka amatérského divadla pro děti a mládež – tedy místo, kde zpravidla dospělí divadelníci hrají dětskému a dospívajícímu publiku.

Po letech na jiných místech se přehlídka přestěhovala do Českého Krumlova. Samotný osvědčený formát se přitom výrazně měnit nemá. Organizátoři navazují na koncepci vytvořenou Milanem Strotzerem, kterou považují za natolik funkční, že není důvod ji převracet naruby.

Nové působiště ale přehlídce přineslo novou identitu. Název Fimfárum odkazuje samozřejmě k Janu Werichovi, zároveň však dobře vystihuje ambici festivalu. Werichovo Fimfárum není určeno pouze dětem – jinak ho čte dítě, jinak dospívající a něco jiného v něm objeví dospělý. A právě takový má být i krumlovský festival.

Samotné fimfárum je navíc kouzelný předmět schopný zastavit čas. Organizátoři v tom našli příhodnou metaforu: na několik listopadových dní se má v Českém Krumlově symbolicky zastavit běžný čas a děti i dospělí mají dostat možnost vstupovat do světů těch druhých.

Přehlídka se neomezuje na jediný sál. Jejím hlavním zázemím je Městské divadlo Český Krumlov, program ale vstupuje také do dalších míst ve městě, například do regionálního muzea či městské knihovny. Vedle hlavního programu existuje program doprovodný a součástí festivalu je také divadelní příměstský tábor.

Co na představení říkají děti?

Právě práce s dětským publikem patří k nejzajímavějším součástem celé přehlídky. Na Fimfáru fungují dětské skupiny rozdělené podle věku – zpravidla na první stupeň základní školy, druhý stupeň a středoškoláky.

Nejde přitom o malé porotce rozdávající inscenacím body. Děti představení reflektují a činí tak převážně nepřímými metodami. S odbornými lektory pracují třeba prostřednictvím výtvarných aktivit, dramatické hry, asociací nebo postupů dramatické výchovy. Zjišťuje se, zda porozuměly příběhu a tématu, jak četly vztahy mezi postavami, co v nich inscenace vyvolala a zda vůbec mají pocit, že byla určena právě jim.

Jedno představení mohou tímto způsobem rozebírat i hodinu a půl – a někdy by podle lektorů potřebovaly času ještě více.

Výsledky jejich práce se následně dostávají do veřejných diskusí s inscenačními týmy. Pro soubory jde o neobvyklou a někdy i poměrně nekompromisní zpětnou vazbu. Dospělý tvůrce totiž může být přesvědčen, že připravil inscenaci například pro osmileté děti. Teprve skutečné osmileté děti mu ale řeknou, zda tomu tak opravdu je.

A ukazuje se, že dětský divák rozhodně není divákem méně náročným.

Naopak. Děti podle zkušeností lektorů velmi rychle poznají neupřímnost i kalkul. Silně reagují na příběh, potřebují hrdinu, se kterým se mohou identifikovat, a často dokážou překvapivě přesně pojmenovat i velmi závažná témata. Někdy dokonce přesněji než dospělý lektorský sbor.

Podceňovat dětského diváka se jednoduše nevyplácí.

Do skupin se přitom záměrně nehledají „nejtalentovanější“ děti ani zkušení členové dramatických kroužků. Ideální je naopak co nejběžnější dětský divák bez velké předchozí zkušenosti s divadlem. Skupina má kolem deseti členů a organizátoři se při jejím sestavování obracejí na místní školy.

Pro samotné děti se tak několikadenní pobyt stává kurzem diváckého přemýšlení. Učí se nejen říci, zda se jim něco líbilo, ale také hledat důvod proč.

Kahan jako festivalová dramaturgická alchymie

Z Českého Krumlova se rozhovor přesunul do Nučic a k přehlídce Nučický kahan, kterou pořádá Ochotnický spolek ŽUMPA.

Jakub Pilař, který program Kahanu sestavuje, popsal jeho dramaturgii jako určitou alchymii budovanou více než deset let. Každý festivalový den má trochu jiný charakter. Ve čtvrtek může přijít méně obvyklá, provokativnější inscenace, která nemusí být určena každému. Pátek se více otevírá diváčtějším titulům a sobota kombinuje dopolední program pro děti s odpoledním a večerním programem pro dospělé. Domácí ŽUMPA tradičně otevírá sobotní část – čas, do kterého se hostujícím souborům příliš nechce, ale místní publikum na své divadelníky přijde.

Inscenace Pilař hledá napříč přehlídkami. Neomezuje se pouze na ty, které v postupovém systému došly nejdál. Některá představení si všimne už na oblastních přehlídkách, jiná vypadnou ze soutěžního systému, přesto podle něj mají kvalitu, která si festivalové uvedení zaslouží.

Výraznou pozici podle něj v posledních letech získalo také loutkové divadlo pro dospělé. Loutkáři dokážou být nejen umělecky zajímaví, ale překvapivě silní také divácky.

Letošní zkušenost s Kahanem chválili i ostatní účastníci rozhovoru. Vedle samotných inscenací zaujala rodinná atmosféra festivalu a způsob, jakým organizátoři pracují s dětským publikem – například střídáním představení s výtvarnými a divadelními dílnami.

Režijní školička: dvacet víkendů, na kterých se divadlo opravdu dělá

Nučice nejsou pouze domovem Kahanu. Přesunula se sem také škola základů činoherní režie Amatérské divadelní asociace, mezi divadelníky stále známá jednoduše jako „režijní školička“.

Její běh je dvouletý a zahrnuje dvacet setkání, deset za rok. Víkendy se konají přibližně jednou měsíčně s výjimkou letních prázdnin. Začínají zpravidla v pátek večer a končí v neděli kolem poledne či brzy odpoledne.

A přestože označení „školička“ může působit nenápadně, rozhodně nejde o několik přednášek o tom, kam postavit herce.

Kurz je postavený především prakticky.

Frekventanti se střídají v rolích režisérů a herců, dostávají konkrétní úkoly, připravují si texty a zkoušejí malé scénické situace. To, co se dopoledne probere, se má pokud možno vzápětí dostat na jeviště. Člověk si tak jednotlivé principy neodnáší pouze zapsané v sešitě, ale může si je fyzicky vyzkoušet.

První rok vytváří základní výbavu budoucího režiséra: vztah herectví a režie, práci herce s tělem a prostorem, pohybovou složku inscenace, jevištní řeč nebo historii českého divadla nahlíženou z pohledu režiséra. Teprve na tomto podloží lze následně stavět konkrétní dramaturgicko-režijní koncepce.

Jádro kurzu tvoří Jaroslav Kodeš a Petra Richter Kohutová, jednotlivá témata ale doplňují specialisté z příslušných oborů. V připravovaném programu zazněla například jména Jana Hniličky, Hany Frankové či Miroslava Krále.

Velkou součástí školy jsou také návštěvy přehlídek. Frekventant díky nim nevnímá divadlo pouze ze svého domácího souboru, ale potkává tvorbu z celé republiky a může zjistit, že to, co doma považoval za jediný možný způsob práce, může jinde fungovat úplně jinak.

A právě tento moment může být nakonec důležitější než jakýkoliv certifikát.

Nemusíte se stát režisérem

Školička totiž nemusí být užitečná pouze lidem, kteří chtějí po absolvování okamžitě režírovat vlastní inscenaci.

Zkušenost předchozích běhů ukazuje, že někteří frekventanti během studia naopak zjistí, že režie jejich cestou není. Mohou se vrátit k herectví, produkci nebo jiné divadelní práci – tentokrát ale s mnohem lepším pochopením toho, co se kolem nich při vzniku inscenace děje.

Vedle samotné výuky je totiž důležitá ještě jedna věc: dva roky pravidelného setkávání s dalšími lidmi, kteří jsou ochotni strávit volný víkend debatami o dramaturgii, světle, pohybu nebo grotesce.

Vznikají kontakty, přátelství i možnost konfrontovat vlastní představu o divadle s názory ostatních.

A možná právě tady se Fimfárum, Kahan a režijní školička setkávají nejvíc. Ve všech třech případech totiž nejde pouze o to divadlo zahrát.

Stejně důležité je podívat se na něj očima někoho jiného, zkusit svůj názor pojmenovat a připustit si, že věci mohou fungovat úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí.

Někdy nám to musí vysvětlit odborný lektor.

A někdy desetileté dítě.