Jakub Pilař je herec, režisér a dramaturg Ochotnického spolku ŽUMPA Nučice a od roku 2023 také předseda Amatérské divadelní asociace. V Divadelních cancech se ale řeč netočila jen kolem organizace přehlídek a vzdělávání. Dostalo se především na praktickou stránku režie: jak najít správný text, podle čeho poznat, že stojí za další čtení, proč si vyřešit autorská práva ještě před první zkouškou a nakolik má režisér vlastně herce režírovat.

Přehlídky a druhá šance

Hned v úvodu bylo potřeba rozmotat jednu z tradičně největších záhad českého amatérského divadla: systém postupových přehlídek. Podle Pilaře je ve skutečnosti jednodušší, než na první pohled vypadá. Z oblastních přehlídek mohou být inscenace nominovány či doporučeny na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla a odtud dál na Jiráskův Hronov.

Do systému ale vstupuje také FEMAD a jeho zemská kola, která mohou kvalitním inscenacím nabídnout onu pověstnou „druhou šanci“. Pilař právě tuto možnost oceňuje. Na přehlídce totiž může soubor potkat technická chyba nebo jednoduše večer, kdy se inscenace nepovede tak, jak by mohla. A divadlo je vždycky „tady a teď“ – porota nemůže hodnotit, jak by představení možná vypadalo příště. Možnost ukázat inscenaci znovu proto podle něj dává velký smysl.

ADA stojí na vzdělávání a přehlídkách

Pilař před několika lety převzal vedení Amatérské divadelní asociace. Revoluci však podle vlastních slov nechystal. Jednou z největších praktických výzev bylo především zachování Školy základů činoherní režie a nalezení nového zázemí pro její pravidelná víkendová setkávání.

To se nakonec podařilo v Nučicích, kde působí ŽUMPA. Právě propojení souboru a asociace umožňuje kombinovat vzdělávací víkendy s představeními pro veřejnost. Účastníci kurzu tak nejen studují, ale mohou večer společně zhlédnout inscenaci a následně o ní diskutovat.

Pilař vidí dva základní pilíře ADA: vzdělávání a pořádání přehlídek. Nemá přitom ambici dělat z asociace organizaci, která musí zastřešit všechno. Vedle ní existují SČDO, VSVD, NIPOS a další subjekty. Smysl proto vidí spíše v rozšiřování nabídky kvalitních kurzů. Jedním z témat, kterému přikládá mimořádnou důležitost, je dramaturgie.

„Na každý přehlídce prakticky ten lektorský sbor mluví především o dramaturgii,“ připomíná. Právě výběr textu a práce s ním jsou podle něj často alfou a omegou výsledné inscenace.

Padesát textů a jeden použitelný

A jak hledá text sám?

Žádná zázračná metoda neexistuje. Pilař využívá tradiční zdroje, především nabídky agentur DILIA a Aura-Pont, nastaví si počet postav, který je pro jeho soubor reálný, a potom jednoduše čte.

A čte hodně.

Někdy si vyžádá třeba padesát textů. U některého po pěti stránkách ví, že dál pokračovat nemá cenu. Jiný jej dokáže držet desítky stran, aby se nakonec rozpadl těsně před koncem. Výběr inscenace je tak podle něj hodně o hodinách osamělé práce, během nichž se režisér stává zároveň vlastním dramaturgem.

Pilař má přitom poměrně jasný osobní filtr. Má rád krátké inscenace – ideálem je pro něj zhruba sedmdesát minut – a především texty, které mají tah na branku.

„Já mám opravdu rád tah na bránu, aby rovnou bylo zřejmý, kde jsme, co se děje,“ vysvětluje. Pokud prvních patnáct stran jen připravuje půdu, postavy dlouze vyprávějí minulost a skutečný příběh pořád nezačíná, zpravidla ví, že text nebude pro něj.

Ideální situace? Postavy přijdou, několika větami se představí a začne se něco dít. Podobně rychle ho dokáže odradit laciný humor. Pokud mu nesedí už první vtipy, příliš nevěří tomu, že se autor o dvacet stran později zásadně promění.

Je v tom samozřejmě velká dávka subjektivity. Ale právě ta je podle Pilaře důležitá. Režisér nad textem stráví desítky hodin, často sám po večerech. Musí proto v první řadě bavit jeho.

A teprve potom může přesvědčit herce, že bude bavit i je.

Nejdřív práva. Potom zkoušet

Vedle dramaturgické rady přidal Pilař ještě jednu podstatně praktičtější.

Než začnete zkoušet, vyřešte si autorská práva.

Opakovaně se podle něj stává, že soubor nejprve investuje měsíce do zkoušení, postaví scénu, připraví inscenaci – a teprve potom začne zjišťovat, zda ji vůbec smí veřejně hrát a za jakých podmínek.

Cena licence přitom může být pro amatérský soubor zcela nereálná, případně nemusí být práva dostupná vůbec. O to nepříjemnější je pak situace při přehlídce, protože nevyřešená autorská práva nejsou problémem pouze samotného souboru, ale také pořadatele.

Pilař proto doporučuje jednoduché pořadí: zamilovat se do textu, ověřit práva – a až potom svolat první zkoušku.

Text už při čtení vidí na scéně

Když je text konečně vybraný, začíná další fáze. Pilař jej čte stále dokola, někdy dokonce samostatně po jednotlivých postavách. Sleduje, co konkrétní postava říká, jak jedná a zda její repliky odpovídají tomu, jak si její jednání představuje.

Výrazně do toho vstupuje také scénografie. Tu si rád vytváří sám a už během úprav textu přemýšlí, kde bude potřebovat konkrétní objekt, rekvizitu nebo scénický prvek. Zkušenost s loutkovým divadlem jej podle vlastních slov naučila více uvažovat právě prostřednictvím materiálu a objektů.

Text tak nečte pouze jako sled replik. Už při čtení si jej v hlavě do určité míry inscenuje.

Stejně konkrétně přemýšlí i o obsazení. U inscenace Srdeční slabost si některé herce představoval v rolích už od začátku. Protože je dlouhodobě zná, dokázal si odhadnout, co mezi nimi bude fungovat – a právě herecká souhra se následně stala jednou z oceňovaných stránek inscenace.

Čím míň člověk režíruje, tím líp

Možná nejzajímavější je ale Pilařův pohled na samotnou práci s hercem.

Nemá potřebu každému přesně určovat gesto, intonaci a pohyb. Raději vybírá texty, které hercům umožňují pochopit, koho hrají a co jejich postava chce. Důležité podle něj je definovat základní okolnosti a průběžné jednání postavy – její věk, prostředí, společenské postavení nebo další důležité charakteristiky – a potom nechat herce, aby do ní vložil také něco svého.

„Já vlastně nerad režíruju. Mám rád, když si to chytnou,“ shrnuje.

Podobnou zkušenost si odnesl také ze spolupráce s Jaroslavem Kodešem. Čekal výraznější režijní vedení, ale zjistil, že často vůbec není potřeba. Režisér vytvořil podmínky, dal hercům prostor – a oni mohli hledat sami.

„Čím míň člověk režíruje, tím líp,“ zaznělo v debatě.

Samozřejmě právě v amatérském souboru přichází ještě jedna komplikace. Režisér často vede lidi, které zná polovinu života. Včera spolu seděli u piva a dnes má jeden druhému vysvětlovat, že scénu hraje špatně. Profesionální autorita zvenčí má situaci jednodušší.

Pilař ale bere vlastní pozici s humorem. V ŽUMPĚ je prý jeho výhodou hlavně to, že je jednoduše ten, kdo je ochotný režírovat. Respekt člověka, s nímž jste „propařili mládí“, se buduje obtížně.

Možná právě proto jeho přístup funguje. Nesnaží se být režisérem, který má předem hotovou každou vteřinu výsledného představení. Vybere text, dlouho o něm přemýšlí, představí si prostor i lidi, vytvoří základní mantinely – a potom čeká, co do nich herci přinesou.

Protože dobrá režie nakonec nemusí být ta, kterou divák vidí na každém kroku. Někdy je nejlepší právě ta, která vytvoří prostor, aby začalo fungovat divadlo samo.