Co mají společného Sherlock Holmes, školní kantýna, postapokalyptický svět a narození Ježíše Krista? V Rumburku docela hodně. Místní tradice vánočních her ukazuje, že dva tisíce let starý příběh lze vyprávět znovu a znovu – pokud člověk nezapomene, proč jej vlastně vypráví. O tradičně netradičních vánočních příbězích mluvil v podcastu Divadelní cancy režisér Mirek Ževička.
České Vánoce mají své Popelky, prince, čerty a každoroční debaty o tom, zda byly staré televizní pohádky opravdu lepší než ty nové. Právě od nich se odrazila i debata Divadelních canců. Zatímco Líba nedá dopustit na S čerty nejsou žerty, Jirka má slabost pro temného Třetího prince a Mirek Ževička si vybavil Hrátky s čertem, rozhovor se postupně dostal k něčemu trochu jinému než k vánoční pohádce.
K vánočnímu příběhu.
Od mlčícího Josefa k režii
Pro Mirka Ževičku má přitom právě tento žánr zvláštní osobní význam. Jeho první divadelní zkušenost přišla přibližně před patnácti lety právě ve vánoční hře. Zaskakoval v ní za Josefa – a role měla jednu výhodu pro úplného začátečníka: nemluvila.
Od té doby se přes další soubory dostal k hraní i režii a dnes je spojen především s rumburským Hraničářem. Vánoční příběh jej ale provází dál.
V evangelickém kostele v Rumburku se podle něj na Štědrý den hraje už více než dvě desetiletí. Základ zůstává na první pohled stále stejný: Marie, Josef, narození Ježíše, Herodes, andělé, tři králové. Jenže přibližně posledních deset až patnáct let se tamní inscenátoři začali od klasického „živého betléma“ čím dál více vzdalovat.
Ne však od jeho smyslu.
Bůh a ďábel v kantýně
Jedna z inscenací například postavila proti sobě Boha a ďábla. Ne v oblacích ani v pekle, ale v obyčejné kantýně. Právě tam spolu probírali plánované narození Mesiáše, zatímco kolem nich fungovali andělé a čerti a celý biblický motiv dostával současnější, civilnější podobu.
Jindy se do Betléma připletl Sherlock Holmes. Herodes si slavného detektiva najal, aby našel právě narozené dítě. Holmes se svým Watsonem však ke všem důležitým událostem přicházel pozdě. Anděl už zvěstoval, návštěvníci už odešli a detektivní dvojice se stále snažila přijít celé záhadě na kloub.
Příběh se změnil v žánrovou hru, ale jeho výsledek zůstal stejný.
A letos se inscenátoři vydávají ještě dál. Autorka scénáře Majda, Ževičkova dcera, zasadila děj do postapokalyptického světa. Režisérovi při první čtené okamžitě vytanul na mysli Šílený Max. Černé kostýmy, skládka, gangy, konstrukce připomínající lešení a Herodes jako vůdce tohoto nehostinného světa.
Do takového prostředí se má znovu narodit naděje.
Příběh můžete změnit. Poselství ne
Právě tady leží podle Ževičky hranice mezi obyčejnou vánoční komedií a vánočním příběhem. Kulisy, žánr i úhel pohledu lze měnit téměř libovolně. Z biblického vyprávění si lze vytáhnout vedlejší postavu, přidat postavu novou nebo celý příběh přepsat jako detektivku či postapokalyptickou podívanou.
Něco však zůstat musí.
V centru je narození Ježíše a s ním příchod světla, naděje a dobra. Humor není cílem sám o sobě, ale prostředkem, kterým se k tomuto poselství inscenace dostává.
Právě tím se podle účastníků debaty vánoční příběh liší od filmu nebo pohádky, která se pouze odehrává o Vánocích. Vánoční dekorace samy nestačí. Stejně jako ze Smrtonosné pasti neudělá vánoční příběh jen skutečnost, že se děj odehrává během svátků.
Rumburské inscenace se přitom nebojí ani aktuálních témat. V minulosti se objevila narážka na českého prezidenta, téma konzumního pojetí Vánoc nebo války na Ukrajině. V letošním postapokalyptickém světě zase místní farář rozeznal paralelu se současným děním v Gaze.
Určitá hranice ale existuje. Publikum tvoří také rodiny s dětmi, a proto by podle Ževičky například výrazné vulgarity byly za čárou. A drobná „církevní dramaturgie“ občas zasáhne také. Když letošní Josef řeší skutečnost, že za ním Marie přijde těhotná a dítě není jeho, hledal útěchu mimo jiné v alkoholu. Původní verze však podle připomínek z kostela pila přece jen trochu příliš.
Sedm zkoušek a dost
Zvláštní není jen podoba inscenací, ale také způsob jejich vzniku.
Vánoční příběh se v Rumburku připravuje přibližně na sedmi až osmi zkouškách. První je čtená a výsledkem má být zhruba hodinové představení. Žádné několikaměsíční pilování, hledání každého gesta a nekonečné reprízování.
Na Štědrý den přijde premiéra – a o dvě hodiny později derniéra.
Podle Ževičky je důležité přijmout, že jde do značné míry o sousedské divadlo. Vedle zkušených herců se zapojují lidé, kteří během roku vůbec nehrají, studenti nebo děti členů souboru. Role se mohou psát konkrétním lidem na tělo. Podstatnou součástí není jen výsledek, ale také společná práce a setkání místní komunity.
Právě z omezeného množství zkoušek vznikla i takzvaná „Lampova metoda“. Herec Pavel Lampa si podle Ževičky pomáhá rekvizitou v podobě knihy, do níž může nenápadně ukrýt text. Metoda, o níž soubor s nadsázkou tvrdí, že se už vyučuje na DAMU, dokonale vystihuje místní přístup: důležitější než divadelní perfekcionismus je společný zážitek.
A právě zde je možná tajemství, proč by stejný koncept nešlo jednoduše nastudovat jako běžnou zájezdovou inscenaci a celý prosinec s ním objíždět republiku.
Rumburský vánoční příběh je pevně spojený s místem a lidmi, kteří jej vytvářejí.
Kostel, který praská ve švech
Do malého evangelického kostela se podle Ževičky vejde přibližně šedesát až sedmdesát lidí a při obou štědrovečerních představeních bývá plno. Publikum už navíc ví, na co přichází. Nečeká každoroční kopii betlémské scény s Marií, Josefem a andělem na stejných místech. Naopak počítá s tím, že tentokrát může být všechno jinak.
Tedy skoro všechno.
Protože ať se na scéně objeví Sherlock Holmes, ďábel s tácem v kantýně nebo Herodes jako vůdce postapokalyptického gangu, nakonec se musí narodit dítě.
A právě tím se kruh uzavírá.
Tradiční vánoční příběh totiž nemusí být tradiční svou podobou. Tradice může spočívat v tom, že se lidé každý rok znovu sejdou, vezmou tentýž dávný příběh a zkusí najít způsob, jak jej vyprávět dnešnímu publiku.
V Rumburku na to mají sedm zkoušek, dvě představení a jeden Štědrý den.
A když mají štěstí, po derniéře prý začne sněžit.