Zápis hraní amatérského divadla v Česku na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO byl jednou z nejvýraznějších událostí tuzemské ochotnické scény posledních let. Za několika minutami slavnostního schválení se ale skrývaly roky práce, složité hledání správných formulací i cesta české delegace do Indie. O tom, co se dělo před zápisem i přímo na místě, vyprávěl v podcastu Divadelní cancy Jakub Pilař, který českou amatérskou divadelní komunitu na zasedání UNESCO zastupoval.

Myšlenka dostat české amatérské divadlo mezi prvky nehmotného kulturního dědictví není zdaleka nová. Jakub Pilař během rozhovoru připomněl, že s Lenkou Lázňovskou dokonce dohledali článek už z roku 2010, v němž o podobné možnosti hovořila. Základním předpokladem byl nejprve zápis na národní seznam a následně příprava nominační dokumentace pro UNESCO. Intenzivní práce na ní probíhala zejména v posledních několika letech.

A právě u názvu se ukazuje, jak důležitou roli mohou v UNESCO hrát zdánlivé jazykové detaily.

Ne „amatérské divadlo“, ale jeho hraní

Oficiálně nebylo zapsáno české amatérské divadlo, nýbrž hraní amatérského divadla v Česku. Rozdíl podle Pilaře rozhodně není pouze slovíčkařením. Zápis se vztahuje k živé činnosti, která se odehrává na území České republiky, nikoli k pokusu přivlastnit si amatérské divadlo jako takové.

„Je to skutečně to hraní, to znamená ta činnost, která udržuje to amatérské divadlo v chodu a při životě,“ vysvětloval Pilař.

Podstatné přitom nebylo dokazovat pouze dlouhou historii ochotnického divadla. UNESCO zajímá především to, zda tradice skutečně žije dnes. V českém případě tedy hrály roli tisíce souborů, desetitisíce lidí, přehlídky, vzdělávání, střechové organizace i skutečnost, že se divadlo nadále pravidelně hraje.

Samotná nominace tak nebyla oslavou něčeho, co kdysi existovalo. Právě naopak. Jejím argumentem bylo, že amatérské divadlo stále tvoří živou a rozsáhlou součást českého kulturního života.

Poprvé jel do UNESCO také člověk přímo z komunity

Výjimečná nebyla jen samotná nominace. Pilař upozornil také na skutečnost, že tentokrát vyrazil na zasedání UNESCO přímo zástupce komunity, které se zápis týkal. U dřívějších českých zápisů to podle něj běžné nebylo – například při zápisu loutkářství v roce 2016 se samotní loutkáři konference neúčastnili.

Pilař ocenil zejména podporu Ministerstva kultury a Kateřiny Klementové, díky níž bylo možné vytvořit podmínky pro jeho účast. V jiných státech přitom bývá přítomnost nositelů tradice zcela běžná: některé delegace přijíždějí s tanečníky, hudebníky, kostýmy i nástroji a svou tradici na místě přímo představují.

Pro českou delegaci tak šlo zároveň o určitý precedent. Přítomnost člověka přímo z amatérského divadelního prostředí podle Pilaře pomohla přenést na místo energii komunity, o níž se do té doby rozhodovalo především prostřednictvím dokumentů.

Tři hodiny registrace a hledání autobusu

Samotná cesta do Indie však rozhodně nebyla pouze sledem slavnostních okamžiků.

Konference probíhala v areálu Red Fort v Dillí. Rozsáhlý historický komplex byl podle Pilaře pro podobnou akci působivým místem a samotné konferenční zázemí ve velkých stanech bylo technicky připraveno dobře. Začátek setkání však provázely organizační problémy.

Česká delegace například nevěděla, kdy přesně pojedou autobusy z hotelů, registrace na konferenci zabrala přibližně tři hodiny a problémem bylo někdy i zjistit, kterým autobusem se večer dostat zpět. Po dlouhém letu a nedostatku spánku tak byly první dny náročnější, než si Pilař před odjezdem představoval.

Na turistiku příliš času nezbylo. Česká výprava si vyhradila jediný volný den, během nějž navštívila Mathuru a Agru s Tádž Mahalem. Jinak se snažila být na konferenci přítomna po celou dobu.

„Nechtěl jsem se toulat po městě, zatímco ostatní kolegové sedí na konferenci,“ popsal Pilař s tím, že cítil odpovědnost i vůči prostředkům, které na jeho cestu poskytlo ministerstvo.

Pět minut, na které se čekalo roky

Když přišel den českého zápisu, všechno šlo paradoxně velmi rychle. Český návrh byl na programu hned ráno přibližně jako pátý v pořadí a samotný proces trval jen několik minut.

Kolem tohoto okamžiku však následovala další práce – mediální rozhovory, oficiální předání diplomu, setkání s dalšími delegacemi i večerní recepce. Právě kontakt s lidmi z ostatních zemí Pilař popisoval jako jednu z nejzajímavějších částí pobytu.

Delegáti podle něj nebyli pouhými úředníky, kteří chtějí formálně odsedět konferenci. Naopak se skutečně zajímali o kulturní tradice ostatních zemí. Pilař tak například dlouze hovořil s delegátem z Jemenu a opakovaně vysvětloval, jak české amatérské divadlo funguje.

Po zápisu dostala česká delegace prostor také pro děkovný projev. Pilař prosadil, aby vedle oficiálních formulací zaznělo několik osobnějších vět přímo za divadelní komunitu. Reakce přišla nečekaně rychle: jeden z představitelů UNESCO, sám herec a někdejší amatérský divadelník, jej následně osobně oslovil a řekl mu, že jej právě tato část proslovu zaujala.

České divadlo mezi sendviči a kávou

Vedle samotného zápisu připravila česká delegace také prezentaci amatérského divadla. Původně na ni měla dostat přibližně tři čtvrtě hodiny. Krátce před konferencí však pořadatelé čas zkrátili na dvacet minut, takže bylo nutné značnou část připraveného materiálu vyřadit.

A změnilo se i místo.

Místo očekávaného přednáškového sálu dostali Češi televizní obrazovku v rohu stanu určeného pro coffee breaky a občerstvení. „Bylo to trošku nedůstojné,“ připustil Pilař. Výhodu pohotově našla Líba z Divadelních canců: možná tak prezentaci zahlédlo více lidí, kteří si přišli pro kávu nebo sendvič.

Ani publikum ale nebylo samozřejmostí. Prezentace probíhaly buď během obědové pauzy, nebo až po skončení celodenního jednání, kdy už většina delegátů mířila za večeří nebo do hotelů.

Česká prezentace se snažila ukázat především pestrost amatérského divadla: soubory, divadelní prostory, přehlídky i jednotlivé osobnosti a jejich civilní povolání. Princip byl jednoduchý – amatérským hercem může být učitel, knihovník i řezník.

Co z UNESCO vlastně amatéři budou mít?

Po prvotní radosti přišla otázka, která se od té doby pravidelně opakuje: Co zápis českému amatérskému divadlu skutečně přinese?

Pilař přiznává, že nad tím před cestou téměř neuvažoval. UNESCO podle něj není ocenění, po jehož získání automaticky přijdou peníze, nové soubory nebo více diváků. Podstatou zápisu je především uznání živé tradice a jejího významu.

Praktický efekt může být nepřímý. Starosta, který si přečte o zápisu UNESCO, si například může více uvědomit hodnotu souboru působícího v jeho vlastní obci. Značka UNESCO může být argumentem při jednání o podpoře, může přivést pozornost médií a může amatérské divadlo ukázat také lidem, kteří se s ním dosud nesetkali.

A právě v tom může být největší síla zápisu.

„V rámci té naší komunity se nic moc nezmění,“ připustil Pilař. Lidé, kteří amatérským divadlem žijí, o něm samozřejmě věděli i před UNESCO. Televizní reportáž nebo článek však může oslovit někoho, kdo dosud netušil, že kvalitní divadlo vzniká také pár ulic od jeho domu.

Zvláště na menších obcích přitom divadelní soubor často není jen producentem několika představení ročně. Organizuje kulturní program, podílí se na slavnostech, připravuje akce pro děti a někdy je jedním z hlavních nositelů místního společenského života.

„Malé amatérské Nagano“

Pro Jakuba Pilaře ale zůstává nejdůležitější něco mnohem méně měřitelného.

Když 10. prosince k zápisu skutečně došlo, přišly mu zprávy od lidí, kteří přenos sledovali doma. Někteří psali, že brečeli. Pilař přiznal, že v Indii brečel také. Jiní událost s nadsázkou označovali za „malé amatérské Nagano“.

A právě pocit společného úspěchu může být nakonec jedním z nejcennějších výsledků celého procesu.

„Kdyby to divadlo nehráli, tak se to nezapíše,“ připomněl Pilař. Zápis podle něj nepatří několika institucím nebo lidem, kteří připravovali nominační dokumentaci a odletěli do Indie. Patří tisícům lidí, kteří zkoušejí po práci, stavějí kulisy, shánějí kostýmy, organizují přehlídky a večer otevírají oponu před publikem.

Na zápis mají navázat také aktivity projektu Amatéři sobě, který chce jednotlivé soubory a akce více zviditelnit a nabídnout společný prostor pro oslavy. Symbolický originál diplomu by navíc neměl zůstat jediným exemplářem schovaným v instituci – jednou z myšlenek je umožnit souborům pořídit si jeho důstojnou kopii například na ručním papíře a pověsit si ji ve vlastní zkušebně.

Protože právě tam celý zápis začíná a končí: ne v konferenčním sále UNESCO, ale ve zkušebnách, kulturních domech, sokolovnách a malých divadlech po celé republice.

Jakub Pilař na závěr rozhovoru připomněl i jednu základní vlastnost amatérského divadla – svobodu dělat jej jednoduše proto, že člověk chce. Nadšení ze zápisu nemusí sdílet každý. Divadlo ale musí pokračovat.

A přesně to je nakonec důvod, proč se na seznam UNESCO dostalo.