Jak funguje ochotnický soubor, když zrovna nestojí na jevišti? Kdo vybírá hry, kde bere peníze, kam jezdí, co ho drží pohromadě – a co naopak může jeho fungování pořádně zkomplikovat? Nová dokumentární série portálu Divadelník.cz nazvaná Z druhé řady chce ukázat amatérské divadlo nejen prostřednictvím inscenací, ale především skrze lidi, kteří je vytvářejí. O projektu v podcastu Divadelní cancy hovořili Tomáš Čiverný a David „Dave“ Skrbek.
Portál Divadelník.cz oslavil v roce 2025 pět let své existence a spolu s tím začal výrazněji přemýšlet o tom, kam se posunout dál. Výsledkem je mimo jiné větší důraz na video. Vedle kratších formátů má jeho YouTube nabídnout také prostor pro delší a obsahově hlubší materiály.
Jedním z nich je právě Z druhé řady, dokumentární série zaměřená na jednotlivé ochotnické soubory.
„Hledáme balanc mezi textem, zvukem a obrazem,“ popsal Tomáš Čiverný proměnu portálu. Dlouhodobým cílem Divadelníku přitom není pouze informovat už existující ochotnickou komunitu, ale pokusit se svět amatérského divadla přiblížit také lidem, kteří do něj zatím příliš nevidí.
Nejen úspěchy, ale i únava, peníze a vztahy
Z druhé řady nemá být přehlídkou úspěšných inscenací ani sérií propagačních medailonků. Tvůrce zajímá samotné fungování souborů: jejich dramaturgie, přehlídky, hostování, propagace, vztahy mezi členy, ale také problémy, se kterými se při své činnosti potýkají.
Právě v tom vidí jednu z největších hodnot celého projektu.
Ochotnické divadlo totiž nevzniká ve vzduchoprázdnu. Lidé se mu věnují vedle zaměstnání, rodiny a dalších povinností. Do fungování souboru se proto promítá únava, nedostatek času, finanční možnosti i mezilidské vztahy. A právě tuto realitu chtějí dokumenty zachytit.
„Nechceme vytvářet nějaký falešný dokument, kde je všechno zalité sluncem,“ zaznělo v rozhovoru. Smyslem však není ani hledání konfliktů či emocí za každou cenu. Vedle strastí mají své místo radosti, úspěchy a především způsoby, kterými soubory překážky překonávají.
Zkušenost jednoho spolku se tak může stát inspirací pro jiný. A vlastně nejen pro divadelníky – podobné problémy řeší prakticky každá dobrovolná činnost založená na skupině lidí, kteří jí věnují svůj volný čas.
Moderátor jako průvodce, nikoli hlavní postava
Dokumentární série stojí především na dvojici Tomáš Čiverný a David Skrbek. Jejich úlohy jsou přitom rozdílné.
Čiverný zajišťuje komunikaci se soubory, rešerše, dramaturgickou a scenáristickou přípravu, organizaci natáčení, práci za kamerou a následnou postprodukci. Skrbek do projektu vstupuje především jako moderátor a průvodce diváka.
Ani on se však nechce vnímat jako „tvář“ dokumentu.
Jeho úkolem má být především vytvořit prostředí, ve kterém začnou mluvit sami členové souboru. Připravený scénář proto funguje spíše jako kostra. Nejcennější mohou být právě chvíle, které předem naplánovat nelze – momenty, kdy účastníci přestanou kameru vnímat a rozhovor se dostane za naučené či bezpečné odpovědi.
Skrbek navíc záměrně dostává hotový scénář až v závěrečné fázi přípravy. Nemá tak být zatížen všemi předchozími debatami o tom, která otázka se použije a která zmizí. Na místě může reagovat na odpovědi a otevírat témata, která během rozhovoru přirozeně vzniknou.
Dokument i pro člověka, který neví, co je KDP
Tvůrci počítají s tím, že Z druhé řady nemusí sledovat pouze lidé znalí českého amatérského divadla.
Pokud například některý z respondentů začne hovořit o Krakonošově divadelním podzimu, dokument má prostřednictvím grafiky či komentáře vysvětlit, o jakou přehlídku jde. Stejně tak může divák postupně zjistit, jak funguje systém přehlídek nebo proč jsou pro některé soubory důležitá hostování.
Právě tady má moderátor plnit další funkci – být spojnicí mezi specifickým světem ochotnického divadla a člověkem, který se s ním teprve seznamuje.
Nejde tedy o odborný dokument určený úzkému okruhu zasvěcených. Naopak. Ambicí je prostřednictvím konkrétních lidských příběhů ukázat, co všechno se skrývá za večerem, kdy divák přijde do hlediště, podívá se na inscenaci a zase odejde domů.
Tři soubory, tři různé světy
Pro rok 2026 byly plánovány tři díly. První měl představit Divadelní spolek Vojan Desná – Mladou haluz. Následovat mělo moravské Divadlo 100dola a třetím souborem se stalo pardubické Divadlo Exil.
Výběr má nabídnout možnost porovnání velmi odlišných podmínek.
Na jedné straně může stát menší soubor s omezeným rozpočtem, na druhé Divadlo Exil s propracovanější organizační strukturou, dramaturgickou radou a několika premiérami za sezonu. Přesto ani větší zázemí automaticky neznamená bezproblémovou existenci. Právě rozdíly, ale také překvapivé podobnosti mezi soubory mohou být jednou z nejzajímavějších vrstev celé série.
Pevná má zůstat základní struktura jednotlivých dokumentů, konkrétní obsah se však přizpůsobí danému spolku. Každý díl navíc dostane vlastní výraznější téma. U Desné je jím například pořádání přehlídek Pohárek a Kandrdásek, u Divadla 100dola se nabízí fenomén prolínání herců mezi jednotlivými moravskými soubory.
Jedna ze závěrečných otázek směřuje také do budoucnosti: Kde vidíte svůj soubor za pět let?
Tvůrci si tím zároveň nechávají otevřené dveře k případnému návratu. Teprve čas by ukázal, které představy se naplnily a jak se jednotlivé kolektivy proměnily.
Žádná ochotnická investigativa
Otevírat problémy souborů před kamerou může být citlivé. Z druhé řady se proto nechce stavět do role investigativního projektu pátrajícího po konfliktech.
Témata se se souborem připravují předem a výsledný materiál prochází kontrolou. Pokud se během natáčení otevře něco neočekávaného, ani tak by podle tvůrců nemělo bez vědomí dotčených lidí jednoduše skončit ve výsledném filmu.
Cílem není soubor „nachytat“, ale získat jeho důvěru.
Právě problémy přitom mohou být pro ostatní divadelníky nejcennější. Rozpory uvnitř kolektivu, odchod důležitého člena nebo nejistota, zda bude možné pokračovat, nejsou ve světě amatérského divadla ničím nepřirozeným. Dokument může ukázat nejen krizi samotnou, ale také to, co přijde po ní.
Pětadvacet minut, za kterými jsou měsíce práce
Výsledný dokument by měl mít přibližně kolem dvaceti až pětadvaceti minut. Za relativně krátkou stopáží se však skrývá několikaměsíční práce.
Jen předprodukce prvního dílu zabrala téměř dva měsíce. Samotné natáčení se vměstnalo do jednoho celého dne, následně ale přichází třídění materiálu, skládání příběhu, střih, titulkování a další postprodukce.
I proto mají delší dokumenty vycházet pouze několikrát ročně. Mezitím má YouTube Divadelníku plnit kratší obsah a jednotlivé úryvky z dokumentů mohou žít samostatně i na sociálních sítích.
A pokud se mezi ochotníky skrývá schopný střihač, Tomáš Čiverný mu během rozhovoru v podstatě veřejně otevřel dveře.
Video jako další cesta k ochotnickému divadlu
Z druhé řady není jediným plánovaným formátem. Divadelník.cz chce připravovat také rychlé videorekapitulace přehlídek. Krátce po jejich skončení by měl některý z lektorů či porotců během několika minut shrnout zásadní události, výsledky a vlastní dojmy.
Navázat chce portál také na videa, která v roce 2025 připravoval ve spolupráci s Krakonošovým divadelním podzimem. Podobný obsah se chystá i kolem dalších přehlídek.
Dalším rozpracovaným nápadem je dramaturgický rádce pro soubory. Moderátor by v něm s odborníkem hledal konkrétní texty podle možností souboru. Ne pouze „chci komedii“, ale například: máme čtyři herce, žádné peníze na scénu a chceme inscenaci o lásce a zradě. Co si vybrat a proč?
Takový pořad by mohl propojit praktické potřeby amatérských souborů s lidmi a institucemi, kteří se dramatickými texty profesionálně zabývají.
Vrátit se má také Bienále ochotnického plakátu. Vítěz Ceny Divadelníku.cz navíc získá možnost stát se protagonistou některého z dalších dílů Z druhé řady.
Kukátko, tentokrát také s kamerou
Motto Divadelníku.cz jej označuje za „kukátko do světa amatérského divadla“. Nové videoformáty jako by toto kukátko chtěly otevřít ještě o něco víc.
Z druhé řady totiž nestaví do centra pouze inscenaci, herce nebo režiséra. Zajímá ji celý organismus souboru – lidé, kteří spolu tráví večery po práci, řeší peníze, vybírají texty, jezdí stovky kilometrů na přehlídky, občas se pohádají, někdy někdo odejde a přesto se další týden znovu sejdou na zkoušce.
A právě tam možná začíná příběh amatérského divadla, který z hlediště obvykle není vidět.