Jak během jednoho týdne pracovat s dětmi, které mají rozdílné zkušenosti s divadlem, některé přijdou jen na pár dní a jiné se s jevištěm setkávají vůbec poprvé? Leona Houtková a Tereza Mátlová, absolventky dramatické výchovy na DAMU, vedly na Jiráskově Hronově seminář pro děti od pěti do osmi let. Namísto snahy rychle z nich udělat malé herce vsadily především na hru, fantazii a bezpečné prostředí. Nakonec z toho přece jen vzniklo představení – Perníková chaloupka, do níž se dokázal probojovat dokonce i Sonic.

Když Leona Houtková a Tereza Mátlová přijely na Jiráskův Hronov vést seminář Pohádkovým světem letem, nemohly si předem připravit přesný plán na celý týden. Věděly sice, pro jakou věkovou skupinu pracují, ale netušily, kolik dětí dorazí, jaké budou mít zkušenosti ani jak dlouho s nimi jednotliví účastníci zůstanou.

A právě tato nejistota se stala součástí způsobu jejich práce.

„Máme vždycky podrobnou přípravu na první den a potom trošku čekáme, co přijde za skupinu,“ vysvětluje Tereza. Každý další den tak vznikal podle toho, jak děti reagovaly a kam se společná práce posouvala. Vedoucí se průběžně domlouvaly, co bude následovat a které motivy má smysl dál rozvíjet.

Nejdřív hra, představení až potom

Seminář byl určen především dětem od pěti do osmi let. Během sedmi dní se scházely vždy od devíti hodin do jedné. Ambicí přitom nebylo během několika dopolední naučit děti „správně hrát“.

„Za ten týden nestihneme udělat nějaké velkolepé představení nebo je naučit všechny herecké techniky. A to není ani cílem toho semináře nebo práce s malými dětmi,“ říká Tereza.

Přesto nakonec představení vzniklo. Přály si ho totiž samy děti.

Z původního zkoumání pohádek se postupně jako hlavní příběhová osa vynořili Jeníček a Mařenka. Klasická Perníková chaloupka ale dostala poněkud svobodnější podobu. Děti do ní přinášely vlastní příběhy, pohádkové motivy i postavy současné populární kultury. A tak se ve výsledném tvaru mohl objevit třeba Sonic.

Poslední den pak vznikla, slovy samotných lektorek, „Perníková chaloupka trochu jinak“.

Důležité přitom je ono pořadí: nejdříve společná hra, teprve následně divadelní tvar.

Leona popisuje, že právě u malých dětí zůstává i nacvičená situace stále do jisté míry přítomným okamžikem. Děti si situace opakovaně zkoušejí, zjišťují, co funguje, kde je dobré se zastavit a co má smysl zachovat. Nejde tedy primárně o memorování předem stanoveného scénáře.

„Jde to primárně přes tu hru,“ shrnuje.

Když se dětská hra promění v divadelní situaci

Dobře je to vidět na jednom konkrétním příkladu.

S dětmi hrály hru Král není doma. Dokud je král otočený, děti mohou dělat nepořádek. Jakmile se otočí, musí okamžitě předstírat, že jsou vzorné a například uklízejí.

Princip hry se později přenesl do vznikajícího představení. Krále vystřídala macecha a původní dětská hra se bez složitého vysvětlování proměnila v dramatickou situaci.

Podobně se děti postupně seznamovaly s dalšími základy dramatické práce. Vytvářely živé obrazy a „živé fotografie“, zabývaly se pohádkovými postavami, zkoušely základní etudy nebo narrativní pantomimu. Nešlo však o seznam technik, které by bylo potřeba postupně odškrtnout. Jednotlivé postupy vyrůstaly z tématu pohádky a především ze společné hry.

Výhodou takového přístupu je i skutečnost, že na seminář nemusely přicházet pouze děti, které během roku chodí do dramatického kroužku. Některé se s divadlem teprve seznamovaly, jiné byly na Hronově jen několik dní a semináře se účastnily pouze po tuto dobu.

Proměnlivé složení skupiny tak nebylo problémem, který by bylo nutné odstranit, ale realitou, se kterou se pracovalo.

Tréma nezmizí. Dítě ale může dostat jistotu

Představení pro rodiče přineslo ještě jeden problém, který dobře znají nejen vedoucí dramatických kroužků, ale také rodiče ze školkových besídek: co dělat s dětskou trémou?

Univerzální trik podle Houtkové a Mátlové neexistuje.

Důležité bylo už to, že závěrečné hraní neprobíhalo na neznámém jevišti. Rodiče přišli přímo do místnosti, v níž děti celý týden pracovaly. Pro ně tedy zůstávalo známé a relativně bezpečné prostředí, pouze do něj přibyli diváci.

Ani tím ale nervozita automaticky nezmizela.

Leona proto doporučuje děti především připravit na to, co přijde: vysvětlit jim, že tréma může nastat, kdo se přijde dívat a jak bude celé vystoupení probíhat. Každé dítě totiž reaguje jinak.

Lektorky zároveň během představení samy vstupovaly do dění jako vypravěčky. Tereza doprovázela děti na ukulele a zvukem jim pomáhala orientovat se v situaci. Když se dítě před publikem zarazilo nebo na okamžik ztratilo, existovala v představení opora, o kterou se mohlo zachytit.

Pohádka stále funguje. Jen nemusí vypadat stejně

Od práce s dětmi se rozhovor postupně dostal také k samotným pohádkám. Proč některé fungují po stovky let – a proč může být snaha za každou cenu vytvořit něco úplně nového slepou uličkou?

Leona Houtková v klasických pohádkách rozhodně nevidí vyčerpaný materiál.

Podle ní může být zajímavé vracet se i k příběhům, které byly v minulosti mnohokrát zpracovány. Současná inscenace nebo film je totiž mohou číst v úplně jiném společenském kontextu, otevírat v nich jiná témata a využít jiné prostředky.

Tereza při debatě připomněla také Morfologii pohádky Vladimira Proppa, s níž se během studia zabývaly. Tradiční pohádka podle ní stojí na určitých opakujících se principech a typech postav. Otázkou potom je, kolik z těchto stavebních kamenů lze změnit, než už výsledek pohádkou přestane být.

V divadle navíc pohádka nemusí být pouze činoherním příběhem odehraným dospělými herci. Leona upozorňuje na možnosti loutek, objektů, znaku a většího kontaktu s dětským publikem.

Loutka může dítěti nabídnout jiný způsob navázání vztahu s postavou – možná přirozenější a bezpečnější než dospělý herec. Objektové divadlo je navíc blízké samotnému principu dětské hry: předmět nemusí být pouze tím, čím skutečně je. Kus stavebnice se může stát létajícím talířem a obyčejná věc může během okamžiku otevřít celý nový svět.

Dobrá dětská literatura jako zásobárna divadla

Obě absolventky dramatické výchovy zároveň zdůrazňují význam kvalitní literatury pro děti.

Právě z ní podle Terezy často vyrůstají inscenace, které jí připadají nejzajímavější. Česká dětská literatura přitom podle ní nabízí obrovské množství titulů, které by si o divadelní zpracování přímo říkaly.

Leona tuto cestu využívá také ve své vlastní tvorbě s Divadlem Brambůrky. Soubor pracuje s klasickými pohádkami, ale přidává k nim nový rámec. U Červené karkulky se například pekla bábovka, u Perníkové chaloupky se vyráželo na výlet. Známý příběh tak zůstává zachován, zároveň ale dostává další herní a scénografickou vrstvu.

Při případné další tvorbě by Leona ráda sáhla například po knize Ivy Procházkové. Podstatné je pro ni vždy najít v předloze vlastní téma, vybrat momenty, které chce zdůraznit, a především objevit divadelní a scénografický prostředek, jímž je možné příběh převést na jeviště.

Tereza by naopak nemusela nutně začínat u klasické pohádky. Důležité by pro ni bylo najít dobrou knihu nebo téma, které baví samotné tvůrce a nabízí prostor pro hru se scénografií a objekty.

Dramatická výchova nekončí u dětského kroužku

Houtková a Mátlová během hronovského semináře ještě dokončovaly studium dramatické výchovy na pražské DAMU. Státnice je čekaly krátce poté. V rozhovoru připomněly také některé zdroje, k nimž se mohou obrátit lidé, kteří chtějí s dramatickou výchovou začít: publikace Radka Marušáka a Evy Machkové, metody Josefa Valenty nebo časopis Tvořivá dramatika.

Dnes už obě pokračují v praktické divadelní práci. Tereza působí v brněnském Divadle Polárka, kde připravuje workshopy, doprovodné programy a metodické materiály pro školy a učitele. Leona pokračuje s Divadlem Brambůrky a spolupracovala také na inscenaci v Divadle Minor.

Jejich zkušenost z Hronova přitom ukazuje něco, co se zdaleka netýká jen dětského divadla: výsledný tvar nemusí být vždy tím prvním, k čemu práce směřuje.

Někdy je lepší začít hrou. Nechat vzniknout situace, zjistit, co skupinu baví, dát účastníkům prostor přinést vlastní fantazii – a teprve potom se podívat, jestli se z toho všeho nezačíná rodit divadlo.

V případě semináře Pohádkovým světem letem se narodilo. A Jeníček s Mařenkou nakonec přežili dokonce i setkání se Sonicem.