Jak dostat na jeviště patnáct nebo dvacet dětí z prvního stupně tak, aby nevzniklo jen hromadné pásmo, ale skutečné divadlo s příběhem a čitelnými postavami? Václava Makovcová a Jana Barnová z třebotovského souboru Třiboty na to nemají žádný zázračný recept. Jejich metoda stojí především na trpělivosti, důvěře, dobrém textu a přesvědčení, že s dětmi je třeba mluvit stejně otevřeně jako s dospělými.

Historie Třibot sahá podle vzpomínek jejich vedoucích vlastně ještě před rok 2002, který bývá uváděn jako začátek souboru. Už dříve se pustily do Pošťácké pohádky, tehdy ovšem podle hotového scénáře a, jak samy přiznávají, ještě bez větší představy, do čeho se vlastně pouštějí. Po několikaleté přestávce se k dětskému divadlu vrátily a od roku 2002 už začala pravidelnější práce, která Třiboty postupně dovedla na Dětskou scénu, Jiráskův Hronov i na festival v Lingenu.

Zajímavější než seznam úspěchů je ale způsob, jakým v Třebotově dětské inscenace vznikají.

Nejdřív děti a pohádka. A pak se uvidí

Soubor tvoří především děti z prvního stupně. Václava Makovcová a Jana Barnová je jako učitelky často znají už ze školy, vědí, jak reagují, co je baví a koho by divadlo mohlo oslovit. V souboru pak děti obvykle zůstávají několik let, než pro tento způsob práce „vyrostou“. Se staršími se mohou vedoucí dál potkávat například při individuální práci na recitaci.

Výběr dětí a výběr látky přitom nejde úplně oddělit. Někdy už vedoucí vědí, s jakým souborem budou pracovat, jindy se jeho složení výrazněji promění. Podle toho se mění i představa připravovaného představení.

Jedno pravidlo ale platí vždy: vybraný text musí nejprve bavit samotné vedoucí.

„Když se líbí nám, můžeme svoje nadšení dobře předat dál,“ vysvětluje Makovcová. První setkání s novým souborem tak může vypadat překvapivě jednoduše. Vedoucí vyberou několik pohádek a dětem je přečtou. Jedna čte, druhá sleduje.

Nejde přitom o žádný formální konkurz. Pozorují, co dětem „hraje v očích“, kdy se smějí, kde zpozorní a co je na příběhu zajímá. Následně se jich ptají, jak pohádce rozuměly nebo jak by se podle nich dala převést na jeviště. A někdy děti během několika minut přijdou s nápadem, nad kterým obě vedoucí předtím strávily hodiny.

Text se musí nejprve „rozpárat“

Právě porozumění textu je zřejmě nejdůležitější součástí třebotovské metody.

Prvňáci často ještě neumějí dobře číst, a klasická zkouška se scénářem v ruce proto ani nepřipadá v úvahu. Třiboty postupují opačně. Pohádku dětem opakovaně čtou, rozebírají jednotlivé situace a děti si je nejprve zkoušejí zahrát vlastními slovy. Teprve když vědí, co chtějí říci a proč to říkají, začínají se do situace postupně vracet původní autorova slova.

„Text je důležitý opravdu po trošičkách otevírat a rozpárat,“ říká Barnová.

Když narazí na situaci, které děti nemusejí rozumět, hledají její obdobu v jejich vlastním životě. Co už někdy zažily? Jak se v podobné chvíli cítily? Co znají ze školy, rodiny nebo ze vztahů mezi kamarády?

Právě tím se podle vedoucích rodí schopnost malých herců zahrát i překvapivě složité situace. Nejde o to dítěti ukázat gesto a přikázat mu, aby ho zopakovalo. Musí nejprve pochopit, proč se postava chová právě tak.

„Když to dobře pochopí, tak to i dokážou předat,“ shrnuje Makovcová.

Důležitá je přitom důvěra. Děti při společném hledání někdy mluví i o osobních zkušenostech a musejí vědět, že to, co zazní při zkoušce, zůstane uvnitř skupiny. Vedoucí zároveň odmítají přístup, při němž se s dítětem mluví jako s někým, kdo je „malý a ještě nic neví“. I složitější témata s nimi probírají otevřeně a na rovinu.

Každý si může vyzkoušet každého

Dalším prostředkem je nechat děti jednotlivé situace skutečně prožít. Jednu postavu proto nemusí od začátku zkoušet pouze její budoucí představitel. Roli si mohou vyzkoušet postupně téměř všichni.

Výsledkem není jen hledání vhodného obsazení. Dítě začne chápat situaci také z pohledu ostatních postav a společně s vedoucími se může postupně dopracovat k detailům, které by při obyčejném memorování textu nevznikly.

Pomáhá i kamera. Některé pasáže při zkouškách natočí a dětem je následně pustí. Malý herec tak může sám zjistit, zda pocit, který při hraní skutečně prožíval, dokázal také předat divákovi.

A pak přichází další nezastupitelná ingredience: čas.

Barnová přirovnává práci na roli ke hře na hudební nástroj. Skladbu také člověk napoprvé pouze zahraje, ale s každým dalším opakováním v ní začne objevovat nové věci. Stejně potřebuje dítě čas na vytvoření vztahu ke své postavě.

Zkouška nemůže být devadesát minut drilu

Třiboty dobře vědí, že dítě z první nebo druhé třídy nevydrží hodinu a půl soustředěně pracovat na jedné scéně. Zkoušky proto musejí neustále měnit rytmus.

Chvíli se čte, chvíli hraje, chvíli se o příběhu mluví. Do programu vstupují seznamovací a pohybové hry nebo aktivity, které s připravovanou inscenací nemusejí mít vůbec nic společného. Podstatné je, aby se děti v kolektivu cítily dobře a aby mezi prvňáky a zkušenějšími třeťáky vznikla skutečná skupina.

Významnou roli má také hudba. Jana Barnová doprovází inscenace na akordeon, který nejen podbarvuje zpěv, ale pomáhá vytvářet atmosféru a spouštět určité jevištní momenty. Třiboty využívají také rytmizaci, zpěv nebo voiceband. Co by při obyčejném přednesu mohlo být pro děti únavné, dostane díky rytmu energii – a navíc se lépe pamatuje.

Text samotný paradoxně nebývá největším problémem. Děti se s ním během dlouhého procesu setkají tolikrát a z tolika různých stran, že si jej podle vedoucích často zapamatují rychleji, než by dospělý čekal.

Když něco pokazíš, jede se dál

A co tréma?

Třiboty proti ní nebojují složitými psychologickými technikami. Děti nejprve hrají před spolužáky, ve školce nebo družině. Potom přijde publikum složené z rodičů, prarodičů, sourozenců a známých. Teprve postupně se dostávají před cizí diváky.

Především ale od začátku slyší jednoduché pravidlo: Když něco pokazíš, nic se neděje.

Ostatní na chybu nesmějí upozornit. Hraje se dál. Divák stejně neví, jak měla situace původně vypadat, a když je potřeba, pomůže spoluhráč. Pocit, že za dítětem stojí celá skupina, je podle vedoucích jednou z nejlepších obran proti nervozitě.

Děti se tak na představení často spíš těší, než bojí.

Současně ale vědí, že v okamžiku představení mají „vydat duši za sebe“. Po měsících práce přichází chvíle, kdy je potřeba využít všechno, co se naučily, a jít do hry naplno.

Divadlo, které nemusí být jen pro děti

Při výběru předloh Třiboty hledají především humor. Neznamená to ale, že by se chtěly vyhýbat závažnějším tématům. Podstatné je, aby se děti při dlouhé práci s látkou cítily dobře a aby si z příběhu mohly něco odnést.

A ideálně nejen ony.

Vedoucí mají rády texty, které fungují ve více vrstvách – dítě v nich najde dobrodružství nebo legraci, zatímco dospělý divák postřehne další význam či narážku. Proto sahají po kvalitní dětské literatuře, pohádkách z různých částí světa, poezii nebo autorech, jako jsou Miloš Macourek či František Hrubín.

Možná právě tady se skrývá jeden z důvodů, proč inscenace Třibot fungují i mimo školní prostředí.

Na jevišti totiž nestojí děti, které dostaly naučenou větu a pokyn, kde mají stát. Stojí tam děti, které vědí, proč jejich postava něco říká, co právě prožívá a co chce sdělit divákovi.

A k tomu podle Václavy Makovcové a Jany Barnové nakonec žádný tajný divadelní trik není potřeba. Spíš dobrý text, dostatek času, společná hra, důvěra – a ochota brát malé herce vážně.