LARP a divadlo mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. V obou případech člověk vstupuje do cizí postavy, buduje její vztahy, hledá motivace a reaguje na situace, které přináší příběh. Zásadní rozdíl? LARP nemá klasický scénář ani publikum. A právě proto může být pro herce překvapivě užitečnou zkušeností. O tom, co si z něj může odnést amatérské divadlo, mluvila v podcastu Divadelní cancy zkušená hráčka a autorka LARPů Zuzana Hrnčířová.

LARP neboli Live Action Role Playing lze zjednodušeně popsat jako hraní role v reálném prostředí. Hráč dostane postavu, její minulost, vztahy, motivace a cíle. Na rozdíl od divadla však většinou nedostává přesně napsané repliky ani předem určený průběh děje. Ví, kým je, co chce a proč to chce – ale co se skutečně stane, vzniká až během hry.

A právě zde se objevuje první výrazná spojnice s herectvím.

Nestačí vědět, že se zlobím. Potřebuji vědět proč

Zuzana Hrnčířová při tvorbě LARPových postav nepatří k zastáncům stručných medailonků na půl stránky. Samotná informace, že má hráč například sestru, s níž soupeří o dědictví, je podle ní málo. Potřebuje vědět, jaký k ní má vztah, odkud konflikt pochází, co spolu zažili a jak se kvůli tomu cítí.

Při psaní proto pracuje především s pocity, vzpomínkami, touhami a drobnými momenty, které vysvětlují vztahy mezi postavami. Nejde tolik o seznam letopočtů a faktů jako o vytvoření obrazu člověka, kterého má hráč na několik hodin obývat.

Pro divadlo je tahle metoda snadno přenositelná. Herec nepotřebuje pouze vědět, že jeho postava v určité scéně křičí. Potřebuje vědět, proč právě tento člověk právě teď křičí. Co se stalo předtím? Co od druhého chce? Co může ztratit?

Právě podobné otázky mohou být užitečné ještě před samotným zkoušením. Individuální rozhovor režiséra s hercem nebo společná práce dvojice představitelů nad jejich vzájemným vztahem mohou vytvořit základ, ze kterého se později mnohem snadněji staví jednotlivé situace.

Postava musí umět reagovat i bez autora

V divadelní hře přichází herci na pomoc dramatik. Ví, co má říct další postava, kam se děj posune a jak scéna skončí. V LARPu podobná jistota neexistuje.

Spoluhráč může udělat něco neočekávaného. Může vyzradit tajemství, změnit názor nebo hráče postavit před situaci, se kterou vůbec nepočítal. Přesto musí postava reagovat uvěřitelně.

A právě tady může být LARP mimořádným tréninkem improvizace.

Nejde pouze o schopnost rychle něco říct. Hráč musí reagovat v logice své postavy. Pokud dobře zná její minulost, postoje a cíle, nemusí přemýšlet, jakou repliku by měl vytvořit. Ptá se spíš: Co by v této chvíli udělal člověk, kterým právě jsem?

Zuzana proto označuje LARP za téměř bezbřehé pole pro improvizaci. Situace se mohou během okamžiku otočit a hráč je nucen reagovat nejen prakticky, ale také emocionálně. Někdy nakonec překvapí i sám sebe tím, jak silně na určitou situaci zareagoval.

Divadlo pracuje pro diváka. LARP pro spoluhráče

Zásadní rozdíl mezi oběma světy spočívá v přítomnosti publika.

Divadelní herec musí své vnitřní prožívání nějakým způsobem převést ven. Nestačí být smutný – divák musí smutek rozpoznat. Nestačí vědět, že je postava nervózní – její stav musí být čitelný z poslední řady.

LARP tento požadavek výrazně oslabuje. Hráč nehraje pro obecenstvo. Ostatní lidé kolem něj jsou součástí stejného světa a stejných situací. Díky tomu může být prožitek intimnější a méně kontrolovaný.

Zuzana sama popisuje, že právě absence diváků jí umožňuje v LARPu mnohem snadněji křičet, plakat nebo se emocionálně otevřít. Nemusí přemýšlet nad tím, zda její reakce „vypadá správně“.

To samozřejmě neznamená, že zkušený LARPista automaticky zvládne herectví. Divadlo vyžaduje techniku, práci s hlasem, tělem, tempem i schopnost předat emoci publiku. LARP však může nabídnout něco jiného: materiál, který je následně možné divadelní technikou zpracovat.

Zažít něco, co člověk v životě nezažil

Silný LARP dokáže hráče dostat do situací, které ve vlastním životě pravděpodobně nikdy nepotká. Může na několik hodin či dní vstoupit do historického konfliktu, složitého rodinného vztahu, katastrofy nebo společenské situace vzdálené jeho každodennosti.

Právě zkušenost je pro herce cenná.

V podcastu zazněla vzpomínka na hru, v níž jedna z postav během první světové války tajně vydělávala na verbování mladých mužů na frontu. Když se jeden z nich vrátil a veřejně svého bývalého učitele konfrontoval, ostatní hráči se proti němu v jediném okamžiku obrátili. Nebyla to předem připravená divadelní scéna. Emocionální reakce vznikla až v daném okamžiku.

Podobná zkušenost nemusí být později na jevišti kopírována. Herec si ale může zapamatovat, co s ním určitá situace udělala, jak reagovalo jeho tělo nebo jaký pocit vyvolalo náhlé odmítnutí celé skupiny.

LARP se tak může stát jakousi zásobárnou prožitků, ke které se lze při herecké práci vracet.

Bezpečný prostor má svá pravidla

Možnost rozehrávat silná témata samozřejmě přináší také odpovědnost. Současné LARPy proto pracují s mechanismy psychické bezpečnosti.

Hráči mohou předem uvést témata, kterým se chtějí vyhnout – například smrt blízkého člověka, romantické vztahy nebo jiné citlivé situace. Existují také bezpečnostní signály umožňující scénu zmírnit, opustit nebo v krajním případě celou hru zastavit.

To je důležitý rozdíl mezi intenzivním herním zážitkem a skutečnou krizovou situací: hráč musí mít možnost říct, že dál nechce pokračovat.

I v tom může být inspirace pro divadelní prostředí. Při práci s emocionálně nebo fyzicky náročným materiálem není bezpečnost překážkou intenzity. Naopak může vytvořit podmínky, ve kterých se člověk odváží jít dál právě proto, že zná svoje hranice a ví, že je ostatní budou respektovat.

Jednoduchost místo hromady pravidel

Zajímavé poučení nabízí LARP také režisérům a dramaturgům.

Podle Zuzany Hrnčířové fungují nejlépe hry s relativně jednoduchými mechanismy. Pokud musí hráč před začátkem půl hodiny poslouchat výklad desítek pravidel, barev, signálů a výjimek, začne během hry přemýšlet hlavně nad tím, zda něco neudělal špatně. Na skutečné hraní mu zbývá méně prostoru.

Podobnou otázku si lze položit i v divadle: Dokážeme jednoduše říct, o čem naše inscenace je? Jaké téma sledujeme a jakými prostředky ho vyprávíme?

Pokud základní princip nedokážeme srozumitelně formulovat, možná není problém v divákovi.

Stejně důležitá je motivace postavy. Místo informace „jsi sobecký člověk“ může být mnohem užitečnější vytvořit minulost, která vysvětluje, proč se člověk sobecky chová. Charakter pak nevzniká jako nálepka, ale jako důsledek konkrétních zkušeností a rozhodnutí.

Vyprávět nestačí. Je potřeba jednat

Možná největší lekce, kterou může LARP divadlu nabídnout, je přitom velmi jednoduchá: postavy musí něco chtít a něco dělat.

Nestačí, aby se deset propracovaných charakterů sešlo v místnosti, pokud se jejich světy vzájemně nepotkávají. Dobře napsaná LARPová hra proto vytváří vztahy, konflikty a situace, které hráče nutí jednat.

Totéž platí na jevišti.

Postava nemusí divákovi dlouze vysvětlovat, že je hodná, sobecká, zamilovaná nebo žárlivá. Může to ukázat tím, co udělá.

A právě někde mezi motivací, akcí a nepředvídatelnou reakcí druhého člověka se LARP s divadlem potkává nejvíc.

Pro amatérského herce proto nemusí být jen víkendovou hrou v kostýmu. Může se stát intenzivním workshopem improvizace, tvorby charakteru, vztahů a práce s vlastními emocemi – jen bez režiséra, bez napsaných replik a hlavně bez diváků.

Kdo by si chtěl LARP vyzkoušet, Zuzana v rozhovoru doporučuje jako základní rozcestníky LARPovou databázi a LARP.cz. Zmiňuje také spolek Rolling a projekty uváděné v pražském prostoru Pomezí. Začít přitom není nutné několikadenní historickou hrou. Komorní LARP může trvat jediný večer.

A možná právě takový večer ukáže herci o jeho vlastní schopnosti hrát víc než několik týdnů zkoušek.