Profesionální dramaturgyně, členka karlovarského ochotnického spolku D3 a vedoucí úkolu Databáze českého amatérského divadla Petra Richter Kohutová byla hostem podcastu Divadelní cancy. Řeč byla o dramaturgii v amatérských souborech, programech k inscenacím, autorských právech, současné dramatice i o tom, proč je důležité posílat informace do databáze amatérského divadla. A také o jednoduché věci: někdy soubor nepotřebuje dramaturga s funkcí, ale člověka, kterému důvěřuje a který se umí dívat zvenčí.

Petra Richter Kohutová spojuje profesionální a amatérské divadlo. Jako dramaturgyně hostuje v profesionálních divadlech, zároveň je členkou karlovarského D3, působí jako porotkyně na přehlídkách a nově vede úkol Databáze českého amatérského divadla.

Právě zkušenost z obou světů jí umožňuje dívat se na amatérské divadlo bez zbytečného dělení na „profesionální“ a „ochotnické“. Dramaturgická práce podle ní totiž nemá jednu pevnou podobu – záleží na konkrétním režisérovi, souboru i způsobu spolupráce.

Dramaturg nemusí mít funkci dramaturga

V amatérských souborech formální dramaturg často úplně chybí. To ale ještě neznamená, že jeho práci nikdo nedělá.

„U amatérů je dost často o tom, že sice oficiální dramaturg není, ale je tam třeba ne jeden člověk, ale několik lidí, kteří mají důvěru a chodí se průběžně dívat,“ popisuje Richter Kohutová. Sama přitom přiznává, že se v průběhu let změnil i její pohled na profesi dramaturga. Dříve jej chápala především jako člověka odpovědného za textovou část inscenace. Dnes vidí text jako jednu ze součástí mnohem širšího procesu.

Pro amatérský soubor tak může být nesmírně užitečný i někdo zvenčí – spřátelený režisér, zkušený divadelník nebo člověk, jehož úsudku režisér důvěřuje.

Taková návštěva nemusí vést k tomu, že hostující „expert“ začne inscenaci předělávat podle sebe. Důležitější je schopnost upozornit, že soubor míří jinam, než původně zamýšlel, že některá situace nefunguje nebo že se během zkoušení objevilo něco zajímavějšího, než bylo původně vymyšleno.

A nemusí jít ani o člověka se stejným divadelním názorem.

„Přínosná může být návštěva režiséra, který dělá úplně jiný druh divadla, úplně jiný žánr,“ říká Richter Kohutová. Stejně dobře může fungovat někdo, kdo uvažuje podobně, ale dokáže upozornit: tady jste mimo, tady jste to přestřelili.

Program není zbytečný papír

Když měla vyjmenovat jeden z častých nedostatků amatérských souborů, začala zdánlivě banální věcí: programy.

Některé soubory je podle ní nedělají vůbec, jiné zapomínají uvádět důležité údaje – třeba překladatele nebo agenturu zastupující autora. Program přitom není jen prezentací samotného souboru.

„Program je úplně stejná služba divákům jako každá jiná,“ upozorňuje. Divák by měl mít možnost zjistit, kdo hraje, kdo inscenaci vytvořil, kdo napsal původní text a kdo jej přeložil.

U profesionálních inscenací mohou být požadavky držitelů práv mimořádně podrobné. Richter Kohutová uvedla příklad muzikálu, u kterého se program připravoval ještě před zahájením zkoušení, protože jej bylo nutné poslat agentuře ke schválení. Smlouva určovala dokonce poměr velikosti písma, kterým mají být uvedeni původní autoři, inscenátoři nebo herci.

Amatérské soubory se s takovou kontrolou setkávají méně často, základní informace by však podle ní v programu chybět neměly: tvůrčí tým, obsazení, datum premiéry a informace o zastoupení autora či překladatele.

Další obsah už je věcí souboru. Sama ráda přidává informace o autorovi nebo texty, které diváka naladí na atmosféru inscenace. Naopak varuje před programem jako místem, kam se dodatečně vysvětluje něco, co inscenace sama nedokázala sdělit.

„Dáme to do programu, když to nejsme schopni sdělit ještě… ty vysvětlovací věci nejsou dobrý,“ shrnuje.

Současných autorů se amatéři bojí méně

Jedním z témat rozhovoru byla také volba repertoáru. Soubor může vytvořit vlastní text, sáhnout po díle s vypršenými majetkovými autorskými právy nebo požádat o licenci na současnou hru.

Jednoznačný statistický trend Richter Kohutová určit nechce. Databáze eviduje kolem tří a půl tisíce činných souborů, takže jakékoliv jednoduché zobecnění je obtížné. Přesto si všímá jedné změny: amatéři jsou podle ní odvážnější v práci se současnými autory a aktuálními tématy.

Nezůstávají pouze u klasiky a častěji jsou ochotni shánět také peníze na autorská práva.

Podle Richter Kohutové navíc nejde jednoduše říci, že by některý region hrál moderně a jiný konzervativně. Rozdíl často vytvářejí konkrétní soubory, lidé kolem nich, dostupní herci nebo spolupráce s profesionálními divadelníky. Na jedné přehlídce tak může převažovat sousedské divadlo, jinde současná dramatika – aniž by z toho bylo možné vyvozovat pravidlo pro celý kraj.

Cena licence? Někdy to nikdo předem neví

Získávání práv na současné hry může být pro amatéry překvapivě komplikované.

Pevný ceník, podle kterého by si soubor jednoduše spočítal cenu za představení, podle Richter Kohutové neexistuje. U hry, která se v České republice dosud neuváděla, někdy cenu teprve zjišťuje česká agentura u zahraničního zastoupení. V některých případech se dokonce ptá samotného souboru, kolik je ochoten nabídnout.

A nejde pouze o peníze.

Někteří autoři amatérská uvedení nepovolují vůbec nebo si předem vyžádají informace o souboru. Richter Kohutová vzpomínala na jednání o hře Yasminy Rezy, při kterém bylo potřeba dodat charakteristiku souboru, fotografie a informace o hercích. Povolení nakonec přišlo až po dlouhém čekání – a jako výjimka.

Ještě jinou zkušenost měli v D3 se Zabijákem Joe. Po odehrání původně povoleného počtu repríz požádali o další. Na souhlas čekali několik měsíců.

Pro amatérský soubor z toho plyne poměrně praktické poučení: práva je dobré řešit velmi brzy a nikdy automaticky nepředpokládat, že autor další uvedení povolí.

Navíc se ve smlouvách může určovat nejen počet repríz, ale také místo uvádění nebo velikost sálu.

A ekonomika? Richter Kohutová odhadla v jednom konkrétním případě cenu kolem tří tisíc korun za reprízu pouze za práva. Když se přidá pronájem sálu a další náklady, některé amatérské inscenace se ze vstupného jednoduše zaplatit nemohou.

Jak v podcastu nakonec zaznělo: amatéři nedělají divadlo pro peníze, ale pro radost.

Databáze, která potřebuje informace od samotných souborů

Velká část práce Petry Richter Kohutové je dnes spojena s Databází českého amatérského divadla. Ta je součástí agendy NIPOS, instituce zaměřené na neprofesionální umění.

NIPOS se kromě databáze podílí na unikátním systému divadelních přehlídek, spravuje další databáze, shromažďuje statistická data o kultuře, pořádá vzdělávací akce a podílí se na konferencích.

Databáze amatérského divadla přitom není pouze katalogem premiér. Sleduje soubory, osobnosti, vzdělávání, výstavy a postupně také další typy materiálů včetně videí. Zpracovávají se historické plakáty, fotografie, dokumenty nebo účetní knihy.

Možnosti malého týmu jsou ale omezené. Při zhruba třech a půl tisících činných souborů není možné aktivně sledovat každé město a vesnici. Mnoho informací proto přichází z přehlídkového systému – a z iniciativy samotných divadelníků.

Právě soubory, které na přehlídky nejezdí, tak mohou z historického záznamu snadno zmizet.

Apel Richter Kohutové je proto jednoduchý: pište. Posílejte pozvánky, plakáty a informace o tom, co děláte.

Databáze totiž nezachycuje jen klasické inscenace. Zejména v menších obcích jsou divadelní spolky často zároveň organizátory masopustů, městských slavností, charitativních akcí, karnevalů nebo dalších kulturních událostí. Jejich význam pro obec je tedy mnohem širší než počet premiér za sezonu.

Proč profesionální dramaturgyni pořád baví amatéři?

Na závěr přišla možná nejjednodušší otázka: proč se profesionální dramaturgyně amatérskému divadlu vůbec tolik věnuje?

„Mě to hrozně baví a je to strašně osvěžující, protože ta práce je velmi rozmanitá,“ odpověděla Richter Kohutová. Spolupráce s několika soubory a režiséry je pro ni profesním obohacením – a když odložíme vznešenější formulace, důvod zůstává úplně prostý:

„Prostě mě to baví.“