Má smysl po padesáté inscenovat Maryšu? Má neprofesionální soubor raději sáhnout po prověřeném textu, nebo napsat vlastní? A co zůstane divadlu ve chvíli, kdy dokáže umělá inteligence vytvořit scénář během několika sekund? Hostem podcastu Divadelní cancy byla režisérka Daniela Špinar. Debata, která začala u dramaturgie a klasických textů, se postupně dostala až k samotné podstatě divadla – k příběhu, člověku a živému setkání.

Hned v úvodu rozhovoru Daniela Špinar zmínila inscenaci, která ji v poslední době zaujala: francouzský dokumentární projekt pracující se skutečnými lidmi a jejich vlastními příběhy. Tématem byl sexuální život uprchlíků – tedy oblast, o níž se příliš nemluví a která může být pro část publika stále tabu. Právě skutečnost, že na jevišti nestáli herci představující někoho jiného, ale lidé sdílející vlastní zkušenost, pro ni byla podstatná.

A tím se vlastně otevřelo hlavní téma celého rozhovoru: proč děláme právě tu kterou inscenaci?

Musíme znovu hrát Maryšu?

Špinar má pocit, že české profesionální divadlo je stále silně orientované na interpretaci starších dramatických textů. Neříká přitom, že by klasika byla špatná – naopak například o Maryše mluví jako o krásné hře. Otázka podle ní zní jinak: zda se ke klasickým titulům nevracíme příliš automaticky.

„Maryša“ se tak v debatě stala spíše symbolem než konkrétním terčem.

Ano, její témata lze číst současně. Konflikt generací, vztahy rodičů a dětí, tlak okolí nebo omezená možnost člověka rozhodovat o vlastním životě rozhodně nezmizely. Jenže stejné otázky lze podle Špinar otevírat také prostřednictvím dnešních příběhů. A právě současné téma může někdy zasáhnout diváka přímočařeji než další převyprávění známého textu.

Podstatné tedy není klasiku zavrhnout, ale vědět, proč ji znovu inscenujeme.

Do diskuse vstoupil i praktický argument známý snad každému ochotnickému souboru: známý titul prodává. Když divák na plakátu uvidí Maryšu, Hamleta nebo jinou notoricky známou hru, přibližně ví, co kupuje. U autorského nebo současného textu takovou jistotu nemá.

Špinar tento problém nezpochybňuje. Zároveň ale upozorňuje, že pokud budou divadla pouze následovat předpokládaný vkus publika, těžko se může něco změnit. Sama říká, že při tvorbě nedokáže myslet na nějakého abstraktního „diváka“ – každý člověk v hledišti je jiný. Spoléhá proto především na vlastní intuici a na přesvědčení, že téma, kterým se zabývá, je právě teď důležité.

Divadlo není muzeum

Zkušenost z vedení činohry Národního divadla přinesla do rozhovoru ještě jednu otázku: co vlastně očekáváme od institucí, které mají uchovávat tradici?

Podle Špinar by byla škoda chápat Národní divadlo jako místo, které má pouze reprodukovat způsob, jakým se divadlo dělalo před desítkami let. Její někdejší motto bylo jednoduché: divadlo není muzeum.

Tradice podle ní nemusí znamenat její zakonzervování. Naopak právě velká profesionální instituce by měla mít ambici zkoušet hranice, riskovat a porovnávat se se současným evropským divadlem. Ze své zkušenosti s evropskou scénou vnímá například francouzské či německé divadlo jako odvážnější – nejen ve volbě témat, ale i ve způsobu jejich zpracování.
A právě tady se profesionální debata překvapivě přiblížila světu ochotníků.

Největší výhoda amatérů? Svoboda

Neprofesionální divadlo má proti profesionálním institucím řadu nevýhod. Menší rozpočty, technické limity, různou hereckou zkušenost nebo komplikované možnosti zkoušení. Současně ale disponuje něčím, co může být pro profesionálního tvůrce téměř luxusem: nikdo mu nemusí diktovat, co má vytvořit proto, aby si tím vydělal na živobytí.

Tvůrci Divadelních canců v debatě připomněli i druhou stránku této svobody. Současné hry mohou být pro malé soubory kvůli autorským právům drahé nebo obtížně dostupné. Vlastní tvorba pak někdy vzniká nikoli z vnitřní potřeby, ale jednoduše proto, že je nejlevnější možností.

Špinar přesto vidí v autorském divadle velký potenciál. Pokud má soubor hrát text, na který herecky nebo jinak nestačí, může být podle ní mnohem zajímavější, když vytvoří něco vlastního. Ne nutně literární veledílo, ale materiál, který vzniká „zevnitř“ skupiny a vychází z jejích lidí a zkušeností. Taková inscenace může být živější než pokus napodobit profesionálního Hamleta.

Líba Vaněčková ovšem nabídla důležitý protiargument: kvalitní hotový text poskytuje ochotnickému herci oporu. Dobře napsaná dramatická situace může částečně pomoci tam, kde soubor nemá profesionální technické nebo herecké prostředky. A také vlastní text ještě automaticky neznamená dobrý text.

Právě v tomto napětí mezi jistotou kvalitní předlohy a autenticitou vlastní výpovědi se možná skrývá jeden z nejzajímavějších dramaturgických problémů současného amatérského divadla.

Autorské divadlo není jen „něco si napsat“

Ani Špinar přitom autorskou tvorbu nechápe jako rezignaci na řemeslo.

Sama pracuje často dokumentárně a kolážovitě: sbírá materiál, skládá jednotlivé části, propojuje je a následně modeluje výsledný celek. Vedle intuice ale stále existuje struktura. Začátek, prostředek a konec. Proměna situace. Peripetie. A – jak v rozhovoru s nadsázkou připomněla – „trochu Aristotela“.

Tvorba vlastního materiálu podle ní představuje opačný proces než interpretace hotové hry. U klasického textu tvůrce rozebírá něco, co už existuje, a hledá vlastní cestu k jeho rekonstrukci na jevišti. U autorského divadla začíná téměř od nuly a musí z množství možností postupně dojít k výslednému tvaru.
A možná právě proto je tak důležitá otázka, která se rozhovorem opakovaně vracela: Co vlastně chceme sdělit?

Vraťme se k člověku naproti

Ke konci debaty se její jednotlivé větve začaly spojovat.

Příběh podle Špinar nikam nezmizel. Je v dokumentárním divadle, stand-upu, klasickém dramatu i obyčejném lidském osudu. Mění se pouze způsob, jakým jej přijímáme. Internet a krátké formáty proměňují diváckou pozornost a velké, těžké příběhy už možná nelze vyprávět stejně jako před několika desetiletími.

Současně má ale Špinar pocit určité přesycenosti velkou divadelní formou – obřími scénografiemi, efekty a množstvím lidí na jevišti. Možná je proto čas znovu objevit něco mnohem jednoduššího: člověka sedícího naproti nám.

Divadlo se tím symbolicky vrací k ohni, kolem něhož lidé seděli, vyprávěli, zpívali, hráli a společně sdíleli příběhy. Nejde přitom o výzvu k návratu do minulosti, ale o připomenutí základního principu: někdo má potřebu něco sdělit a někdo jiný je přítomen, aby to slyšel.

Špinar v této souvislosti mluví o umělci jako o člověku, který by měl být do určité míry vizionářem. Ne sledovat trendy a následně je kopírovat, ale vnímat svět kolem sebe a vytvářet z něj vlastní výpověď. Jestli výsledkem bude klasická inscenace, stand-up, taneční divadlo nebo jiný formát, je až druhotné.

A co když hru napíše umělá inteligence?

Logicky proto přišla řeč i na AI.

Že umělá inteligence napíše divadelní hru, považuje Špinar za prakticky nevyhnutelné – podobné pokusy ostatně už existují. Sama AI při práci používá, například jako pomocný nástroj při hledání variant textu či dialogu.

Jenže podle ní stále potřebuje „centrální mozek“, tedy člověka, který vybírá, rozhoduje a dává materiálu směr.

A právě tady vidí jednu z možných budoucích výhod divadla. Čím více našeho života bude zprostředkované obrazovkami a technologiemi, tím vzácnější může být obyčejná fyzická přítomnost několika lidí na jednom místě. Divadlo pak nebude soutěžit s umělou inteligencí v tom, kdo rychleji vymyslí příběh. Nabídne něco, co digitální produkt neumí jednoduše reprodukovat: unikátní večer, který vznikne pouze jednou mezi konkrétními lidmi v hledišti a na jevišti.

Možná tedy nebude hlavním reklamním sdělením budoucího divadla „přijďte na naši novou Maryšu“, ale prostší pozvání: pojďme se potkat a něco si společně vyprávět.

A kdyby Daniela Špinar někdy pracovala s ochotnickým souborem? Zatím o tom podle svých slov konkrétně neuvažovala, ale možnosti se nebrání. Jedno má nicméně poměrně jasno: kdyby do takové spolupráce vstoupila, klasickou hrou by pravděpodobně nezačala. Mnohem více ji láká vyjít z lidí samotných a společně s nimi hledat materiál, o němž třeba na začátku ani nevědí, že jej v sobě mají.

A možná je právě to nejvýstižnější závěr celé debaty. Nejde o spor Maryša versus současná hra, profesionál versus amatér ani člověk versus umělá inteligence. Jde o otázku, která by měla přijít před výběrem titulu:

Proč právě teď chceme stát před lidmi a vyprávět zrovna tento příběh?