Desítky účinkujících, živý orchestr, osmdesátikilový kříž, litry umělé krve a historický areál vodního hradu Lipý. Pašijové hry v České Lípě nejsou běžnou divadelní inscenací, kterou lze jednoduše přestěhovat z jednoho jeviště na druhé. Každý rok na Velký pátek znovu vzniká událost na hranici divadla, rituálu a komunitní slavnosti. O její historii a současné podobě vyprávěl v podcastu Divadelní cancy jeden z jejích tvůrců a účinkujících Štěpán.

Pašijové hry patří k nejstarším formám evropského divadla. Dramatizovaný příběh posledních dnů Ježíše Krista se po staletí vyvíjel od jednoduchých liturgických výjevů až k rozsáhlým představením, do nichž se zapojovaly celé komunity. Takovou tradici podle Štěpána znala už před staletími také Česká Lípa. Novodobé českoklipské pašije však nejsou rekonstrukcí některého z historických scénářů. Současná podoba vznikala postupně a vlastně docela nenápadně.

Na začátku stáli mimo jiné lidé věnující se historickému šermu, kteří měli kostýmy a prostředí, do něhož biblický příběh přirozeně zapadal. První verze připomínala spíše sled živých obrazů doprovázených reprodukovanou hudbou. Postupně přibývaly texty, další postavy, místo jednoho kříže se objevily tři a reprodukovanou hudbu nahradil živý orchestr s původní hudbou Marka Kučery.

Výrazným mezníkem se stalo zapojení režiséra Františka Zborníka, který podle Štěpána posunul inscenaci především v práci s herci. Nešlo o revoluci, která by předchozí podobu zahodila, ale o citlivé dotažení motivací, vztahů a jednotlivých situací. Zborníkův rukopis se soubor snaží zachovávat i po letech.

„Když je něco udělané dobře, nemá smysl to měnit,“ zaznívá v rozhovoru. A právě kontinuita je pro českoklipské pašije důležitá. Někteří účinkující se obměňují po jedné či několika sezonách, jiní zůstávají řadu let. Základní jádro projektu funguje už téměř dvě desetiletí.

Sedmdesát lidí a divadlo bez portálu

Rozměry inscenace začnou být zřejmé ve chvíli, kdy přijde řeč na její praktickou přípravu. Podle aktuálního obsazení se na pašijích podílí přibližně sedmdesát až osmdesát lidí včetně orchestru. Vedle hlavních rolí jsou potřeba římské legie, apoštolové, dav i lidé zajišťující přesuny, stavbu křížů a zákulisní provoz.

Dav přitom není jen dekorací v pozadí. Někteří jeho členové hrají v pašijích už mnoho let a přesně vědí, kdy se mají přesunout, kdy křičet a jak reagovat. V určitou chvíli proto získává organismus davu vlastní život a režisér jej nemusí řídit repliku po replice.

Nad tím vším stojí inspicientka, která posílá jednotlivé skupiny do prostoru a zase je stahuje zpět. Bez podobné koordinace by se několik desítek lidí pohybujících se v historickém areálu rychle proměnilo v chaos.

Pašije totiž nehrají na klasickém jevišti. Jejich scénografií je samotný vodní hrad Lipý v České Lípě. Příběh využívá různé části areálu: někde probíhá Poslední večeře a Pilátův soud, odjinud se průvod vydává na křížovou cestu a další prostor se promění v Golgotu.

Diváci se tak nedívají na dekoraci znázorňující Jeruzalém. Spolu s herci procházejí skutečným prostorem.

Osmdesátikilový kříž a zima, která se nedá zahrát

Právě fyzická skutečnost je jednou z nejvýraznějších vlastností českoklipské inscenace.

Kříž, který Ježíš během představení nese, váží podle Štěpána přibližně osmdesát kilogramů. Tři kříže je následně potřeba dopravit na místo, sestavit, vztyčit a bezpečně zajistit. A protože se pašije hrají na Velký pátek, nelze počítat s příjemným letním počasím. Někdy se teploty pohybují jen kolem šesti či sedmi stupňů – představitel Krista přitom velkou část závěru odehraje téměř nahý.

K tomu přichází déšť, sníh nebo vítr. Počasí je spoluautorem představení a občas vytváří situace, které by se v divadle naplánovat nedaly.

Stejnou fyzičnost podporuje výprava. Bičování, rány či ukřižování mají působit přesvědčivě a inscenace spotřebuje několik litrů umělé krve. Masky vytvářejí plastická zranění a při bičování pomáhá vytvořit dojem skutečného úderu zvukový efekt prásknutí.

Nejde však pouze o touhu šokovat.

Naturalismus má podle tvůrců směřovat k okamžiku, kdy divák na chvíli přestane vnímat bezpečnou hranici mezi představením a událostí, kterou sleduje.

Když divák vstoupí do příběhu

Nejsilnější momenty proto někdy nevznikají podle scénáře.

Štěpán vzpomíná na představení, při němž Ježíš s křížem upadl mezi diváky. Starší paní nevydržela zůstat pouze pozorovatelkou, vystoupila z davu a pokusila se mu s křížem pomoci.

Jindy se zase během bití Krista ozvala z publika žena, která prosila, aby už ho nebili.

Právě v těchto okamžicích se podle Štěpána ukazuje rozdíl mezi pašijemi a běžnou divadelní inscenací. Divák samozřejmě ví, že sleduje herce. Současně ale stojí několik metrů od člověka vláčejícího těžký kříž, kolem něj křičí dav, zní živý orchestr a po zemi teče umělá krev. Racionální odstup se na chvíli oslabí.

„Když se křičí, někdo opravdu křičí,“ shrnuje Štěpán přístup souboru.

Velkou roli v tom hraje hudba. Původní kompozice je provázána s jednotlivými scénami a na místě ji interpretuje živý orchestr, v němž působí také profesionální hudebníci. Hudba tak není pouhým doprovodem. Pomáhá držet tempo rozsáhlého představení a především budovat emocionální oblouk závěrečných scén.

Tradice místo experimentu

Tvůrci přitom uvažovali také o radikálně jiné podobě pašijí. Vznikla například myšlenka přesunout příběh do současnosti: římské legionáře nahradit moderními uniformami a zbraněmi, stříbrné dolary a historické kostýmy dnešním oděvem.

Takový koncept by však podle Štěpána vyžadoval prakticky nové představení – jiný způsob hraní, jinou práci s obrazem i jiný vztah k divákovi.

A především by zřejmě nepatřil na Velký pátek.

Právě datum je totiž součástí českoklipských pašijí stejně jako vodní hrad, kříže nebo hudba. Experimentální varianta by mohla fungovat na festivalu či během léta. Velkopáteční představení ale podle souboru plní jinou funkci. Lidé nepřicházejí pouze na novou interpretaci známého příběhu. Přicházejí na událost, jejíž opakování je samo o sobě součástí významu.

Přestože je mezi účinkujícími podle Štěpána řada ateistů a inscenace nevzniká pod církevní patronací, zachovává vůči příběhu vážnost. Paradoxně právě to může být jednou z jejích nejzajímavějších vlastností: náboženský příběh zde nepředávají pouze věřící věřícím, ale místní komunita svému městu.

Jednou přišlo patnáct set lidí

Běžná návštěvnost se podle Štěpána pohybuje přibližně kolem šesti set diváků. Nejslabší ročníky poznamenané počasím měly kolem 250 návštěvníků, při rekordním představení však do areálu přišlo zhruba patnáct set lidí. Takový počet už vytvářel problémy s přesuny a bylo potřeba uvolňovat prostor pro cestu s křížem.

Rozsah projektu zároveň vysvětluje, proč jej nelze jednoduše sbalit do dodávky a vyrazit na přehlídku. Pašije jsou pevně spojené s architekturou hradu, pohybem publika, hudebníky, desítkami místních účinkujících i samotným termínem.

Možná právě proto se na ně obtížně používají běžná divadelní měřítka.

Je to inscenace, ale také každoročně obnovovaná tradice. Je v ní stylizace, ale zároveň skutečná zima, skutečná váha kříže a skutečný dav. A ve chvíli, kdy z publika vystoupí žena, aby pomohla Ježíšovi nést kříž, se hranice mezi těmito světy na několik vteřin téměř ztratí.

Právě tam možná začíná síla pašijí: v okamžiku, kdy všichni vědí, že je to divadlo – a přesto na chvíli reagují, jako by nebylo.