Stačí vzít knihu, posadit herce na židle, dát jim text do desek a nechat je číst? Scénické čtení může na první pohled působit jako jedna z nejjednodušších divadelních forem. Ve skutečnosti ale otevírá řadu dramaturgických, režijních i hereckých otázek. O tom, co scénické čtení vlastně je, kdy po něm sáhnout a proč někdy není potřeba jeho hranice přesně definovat, jsme v Divadelních cancech mluvili s Matějem Veličkou ze Studia D3 Karlovy Vary.

Jedna z prvních otázek, která se při úvahách o scénickém čtení nabízí, zní překvapivě jednoduše: Proč vlastně chceme daný text scénicky číst?

Podle Matěje Veličky by odpověď rozhodně neměla znít: protože jsme se předem rozhodli udělat scénické čtení.

Výchozím bodem je samotná literární předloha. Některé texty jsou natolik založené na vypravěčském jazyce, popisech, atmosféře nebo způsobu, jakým autor situaci zprostředkovává, že by při klasické dramatizaci přišly o podstatnou část své síly. Právě tehdy se scénické čtení může stát vhodnou cestou.

„Neříkejte si, že budete dělat scénické čtení téhle knihy. Řekněte si, že tahle kniha vyžaduje nějakou formu – a jednou z možností může být scénické čtení,“ shrnul Velička v závěru debaty.

Když je škoda text převést do dialogu

Klasická dramatizace má přirozenou tendenci převádět literaturu do situací, jednání a dialogů. Jenže právě to nemusí každé předloze prospět.

Existují knihy, v nichž není nejdůležitější pouze to, co se stalo, ale především jakým způsobem je to napsáno. Vypravěč může popisovat vnitřní svět postavy, atmosféru, fantastické prostředí nebo skutečnosti, které by bylo na jevišti obtížné či příliš doslovné zobrazovat.

V debatě padl například Lovecraft. Jeho literatura často pracuje s hrůzou, která má být přímo „nepředstavitelná“. Jakmile bychom se ji pokusili konkrétně ukázat, mohli bychom divákovu fantazii paradoxně ochudit. Přečtený text mu naopak umožňuje vytvořit si vlastní obraz.

Podobným způsobem může scénické čtení uchovat pasáže, které by klasická dramatizace pravděpodobně vyškrtla jako „nedramatické“. Vyprávění ve třetí osobě, popisy, komentáře nebo literární odbočky se najednou nemusí stát překážkou. Naopak mohou být základním stavebním materiálem inscenace.

Kde končí čtení a začíná divadlo?

Tady už se situace komplikuje.

Je scénickým čtením pouze představení, při němž herci skutečně čtou z textu? Co když některé situace rozehrají? A co když po několika reprízách text znají téměř zpaměti?

Jednoznačná definice se během debaty hledala těžko – a možná je to dobře.

Scénické čtení podle Veličky nemusí znamenat, že herci po celou dobu nehybně stojí s deskami v rukou. Některé části lze přečíst, jiné rozehrát a další vystavět především obrazem. Forma se může během představení proměňovat podle toho, co konkrétní situace potřebuje.

Právě překračování hranic může být zajímavé.

Zároveň však existuje okamžik, kdy herec začne text „přehrávat“ natolik, že čtení přestává být čtením. Najít přesnou hranici není jednoduché. Scénické čtení tak stojí někde mezi literaturou a klasickou inscenací – a právě tato nejednoznačnost mu dává prostor k experimentování.

Číst neznamená jen správně vyslovovat

Omezenější množství divadelních prostředků zároveň klade vysoké nároky na herce.

Když velkou část významu nese mluvené slovo, mnohem více záleží na intonaci, rytmu, tempu, pauzách a celkovém způsobu řeči. Herec se nemůže spolehnout na bohatou scénickou akci, která by divákovu pozornost odvedla jinam.

Scénické čtení proto rozhodně není „méně hrané“ divadlo jen proto, že má herec před sebou text.

Naopak.

Každá věta musí mít své místo a význam. Důležitá je práce s jednotlivým slovem a zároveň schopnost nesklouznout k příliš ilustrativnímu hraní. Herec nemusí předvádět všechno, o čem čte. Část práce může zůstat na divákovi.

V tom má scénické čtení blízko například k rozhlasové tvorbě nebo audioknihám. Jenže s jedním zásadním rozdílem: divák herce vidí.

A tím se do hry okamžitě vrací tělo, gesto, pohled i prostor.

I nehybnost je scénický obraz

Co tedy dělat s vizuální stránkou?

Pokud herec stojí na jevišti, nemůže se stát neviditelným. I když „jen čte“, způsob, jakým stojí, sedí, drží text nebo se dívá na kolegu, vytváří význam.

Velička proto upozorňuje, že je potřeba pracovat i se scénickým obrazem. Ve své inscenaci Jansen a jeho svět například využívá situace, v nichž se část účinkujících nachází v popředí a jiní zůstávají za nimi. Jednotlivé výstupy tak mohou dostávat vlastní vizuální důraz, aniž by bylo potřeba každou větu ilustrativně rozehrávat.

Podobně může význam získat i samotný předmět, ze kterého herec čte.

Nemusí jít automaticky o univerzální černé desky. Pokud postava například píše deník, může mít každý účinkující vlastní zápisník. Text, kniha či desky se mohou stát součástí scénografie a významově zapadnout do inscenace.

I zdánlivě technická nutnost – někde ten text přece musí být napsaný – se tak může proměnit v divadelní prostředek.

Bez dramaturgie to nejde

Scénické čtení neznamená jednoduše otevřít knihu na první stránce a začít.

Zvlášť u rozsáhlejší prózy musí přijít dramaturgická práce. Je potřeba vybírat, krátit, spojovat a rozhodovat, co zůstane zachováno. Výsledný tvar musí mít vlastní rytmus, vývoj a směřování.

Velička zdůrazňuje, že úprava by měla být velmi přesná – často až na úroveň jednotlivých slov.

Dobrým příkladem je právě Jansen a jeho svět, který vychází z literární předlohy spojené s tvorbou Jana Švankmajera. Samotný příběh podle Veličky neposkytoval dostatečně rozsáhlý dramatický oblouk, a proto jej při práci doplňovali dalšími částmi a motivy. Výsledná inscenace navíc kombinuje scénické čtení s dalšími divadelními prostředky.

To připomíná ještě jednu důležitou věc: scénické čtení nemusí být pouze způsobem, jak „přenést knihu na jeviště“. Stejně jako jakákoli jiná inscenace by mělo obsahovat vlastní interpretaci.

Tvůrce by měl vědět, proč text uvádí právě teď a co jím chce říct.

Karlovarská stopa scénického čtení

Z rozhovoru vyplynulo také zajímavé regionální specifikum. Scénické čtení má podle Veličky v Karlových Varech poměrně výrazné zastoupení.

Vedle Studia D3 se této formě věnovali také další místní tvůrci a soubory. Sám Velička se se scénickým čtením setkal už jako dítě při práci v divadle Dagmar. Už tehdy podle něj nebylo zcela jasné, jak přesně by měla tato forma vypadat.

A právě možnost hledání jej na ní dodnes přitahuje.

Kdy ještě sledujeme scénické čtení? Kdy už vznikla klasická inscenace? Kolik situací lze rozehrát? Musí herec skutečně číst? A musí vůbec existovat jednotná definice?

Možná ne.

Nejdřív text, potom forma

Z celé debaty nakonec vychází jedna praktická rada, která může být užitečnější než jakákoli poučka.

Nezačínejte formou. Začněte textem.

Neberte knihu s rozhodnutím, že z ní vytvoříte scénické čtení. Ptejte se, co předloha potřebuje. Co by při klasické dramatizaci zmizelo? Co je na ní literárně jedinečné? Co musí zaznít nahlas a co může vzniknout až v představivosti diváka?

Teprve potom přemýšlejte, zda výsledkem bude inscenace, monodrama, dramatizace – nebo právě scénické čtení.

Protože jeho největší předností možná není soubor přesných pravidel, ale právě svoboda pohybovat se mezi literaturou a divadlem.