Herec může perfektně znát text, přesně vědět, kdy má vstoupit na scénu, a přesto může divák cítit, že „něco nesedí“. Problém přitom nemusí být ve slově, ale v těle. Hostem podcastu Divadelní cancy byl herec, mim, choreograf a pedagog Lukáš Šimon, který se věnuje pohybové spolupráci při vzniku inscenací. Řeč byla o práci s ochotníky, hereckých blocích, minimalismu, klaunerii i o tom, proč někdy jeden pohled řekne víc než několik replik.

Lukáš Šimon vystudoval nonverbální divadlo na HAMU a vedle vlastní herecké práce se věnuje pohybové spolupráci na inscenacích. Jeho úkolem přitom nemusí být vytvořit velkou choreografii. Často přichází ve chvíli, kdy už inscenace existuje a režisér jednoduše cítí, že některé situaci „něco chybí“. Pohybový spolupracovník pak může pomoci najít způsob, jak vztah, komickou situaci nebo naopak poetickou chvíli vyjádřit nejen textem, ale také vzdáleností mezi herci, rytmem, gestem či pohybem.

Pro amatérské divadlo je možná ještě podstatnější jiná část jeho práce: naučit herce, aby své tělo vůbec začali vědomě používat.

Každý pohyb musí mít důvod

Jedním z nejčastějších problémů amatérského divadla jsou podle Šimona pohyby, o kterých samotný herec vlastně neví, proč je dělá. Přechází po jevišti, protože má pocit, že by neměl stát. Udělá několik kroků, otočí se nebo vezme do ruky rekvizitu – ne proto, že by to potřebovala postava, ale protože herec potřebuje „něco dělat“.

Právě tady vzniká rozdíl mezi pohybem herce a pohybem postavy.

Šimon proto vede herce ke konkrétnosti. Pokud má postava někam dojít, měla by mít přesný cíl. Proč jde právě tam? Co tam chce? Na koho se potřebuje podívat? Čeho chce dosáhnout?

Divák možná nedokáže pojmenovat, co je špatně, ale nevysvětlený pohyb vycítí. A ve chvíli, kdy místo příběhu začne přemýšlet nad tím, proč se herec bezdůvodně přesunul přes scénu, inscenace ztrácí jeho pozornost.

„V divadle mám hodinu nebo dvě na to, abych odvyprávěl příběh, takže musím být přesný,“ shrnuje Šimon princip, který se jeho workshopem prolínal.

Méně může znamenat mnohem víc

Přesnost ale neznamená, že musí být pohybu hodně. Naopak.

Velkou část Šimonovy práce tvoří minimalismus a hledání takzvaného neutrálu – stavu, ze kterého může pohyb teprve vyrůst. Dva herci mohou stát vedle sebe a dívat se před sebe. Jeden z nich se pak podívá na druhého. Nic víc.

Jenže význam takového pohledu zásadně změní jeho délka, rychlost, okamžik, kdy přijde, i to, jak dlouho po něm následuje pauza.

Účastníci workshopu Jiří a Líba v podcastu popisovali, že právě tato zdánlivá jednoduchost pro ně byla jedním z nejsilnějších poznatků. Líba si uvědomila, „jak málo stačí“ – pohyb může být téměř nepatrný, a přesto dokáže význam situace zásadně změnit.

Jiří zase začal princip konkrétního cíle používat při vlastní práci s herci. Nestačí už pokyn „dojdi támhle“. Herec má dostat přesné místo a současně vědět, proč se právě tam potřebuje dostat.

Jak během rozhovoru zaznělo: v jednoduchosti je krása. Potíž je, že právě jednoduché věci bývají nejtěžší.

Jste dřevo? Zkuste být žába

Co ale s hercem, který má pocit, že je pohybově naprosto nepoužitelný?

Šimon tvrdí, že zažil mnoho lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou „úplná dřeva“, a přesto se s nimi podařilo pracovat. Nejde o to udělat z každého akrobata. Je potřeba najít jeho možnosti a postupně je rozvíjet.

Jedním z nejjednodušších cvičení je podle něj pozorování a napodobování zvířat.

Herec si může zkusit představit žábu, opici, kočku nebo třeba surikatu. Jak se zvíře pohybuje? Kde má těžiště? Jak rychle reaguje? Jaký má rytmus? Které části těla používá nejvíce?

Smyslem není vytvořit dokonalou zoologickou imitaci. Herec díky tomu začíná používat tělo způsobem, na který není z běžného života zvyklý. Navíc může hledat pohybový protipól vlastnímu temperamentu – rychlý člověk může zkoušet pomalejší rytmus, pomalejší naopak něco živějšího.

A nejlepší zrcadlo? Podle Šimona nikoliv skutečné zrcadlo, ale ostatní lidé. Ti totiž vidí herce z úhlů, ze kterých sám sebe nikdy neuvidí. Jejich reakce představuje okamžitou zpětnou vazbu.

Buďte láva. Pak kámen. A nakonec voda

Další cestou k uvolnění těla je práce s materiály.

Jak by se člověk pohyboval, kdyby jeho tělo bylo láva? Co kdyby bylo kamenem, který postupně eroduje, rozpadá se a padá? A co voda?

Herec může nejprve pracovat s představou, že materiál tvoří jeho vlastní tělo. Potom lze princip obrátit: tělo zůstává lidské, ale působí na něj vnější síla – vítr, vlna nebo jiná překážka.

Podobná cvičení nejsou samoúčelnou pohybovou hrou. Postupně se dají přenášet do konkrétních postav a situací. Materiál může pomoci nalézt jejich dynamiku, napětí nebo způsob, jakým reagují na okolí.

Důležité přitom je, že každý může dojít pouze tam, kam ho pustí vlastní tělo. Cílem není, aby všichni vypadali stejně.

Fyzický kontakt? Hlavně nikoho netlačit

Fyzické divadlo ale přináší ještě jeden problém, který může být v amatérských souborech velmi citlivý: dotyk.

Ne každému je příjemné, když se jej při cvičení dotýká kolega. Někomu nevadí ruka na rameni, ale dotek na hlavě, zádech nebo břiše už může být za hranicí komfortu.

Podle Šimona existuje jediná rozumná cesta – postupovat pomalu a nikoho nenutit.

Začíná se situacemi, které jsou pro většinu lidí přirozené, a teprve postupně přicházejí cvičení založená na důvěře. Účastníci se například mohou o partnera nejprve pouze opřít zády či ramenem. Až když vznikne pocit bezpečí, může se kontakt rozšiřovat.

„Je to individuální a je potřeba zpomalit a respektovat,“ zaznívá v rozhovoru.

Zajímavá je přitom ještě jedna Šimonova rada: pokud je herci určitý kontakt nepříjemný, nemusí tuto emoci za každou cenu skrývat. Někdy je možné právě skutečný pocit použít jako součást situace. Místo předstírání reakce tak herec pracuje s něčím, co v něm skutečně existuje.

Herec musí být především pozorovatel

Pantomima a fyzické herectví nejsou podle Šimona založené jen na pružnosti nebo technické dovednosti. Jednou z nejdůležitějších schopností je obyčejné pozorování.

Jeho pedagog Boris Hybner vedl studenty k tomu, aby sledovali lidi v tramvaji, stromy, semafory, zvířata i obyčejné předměty. Nejen aby si všimli, co se pohybuje, ale především jak.

Jak se zastaví předmět? Jak reaguje lidské tělo na náraz? Co udělají ramena, záda a nohy? Jak se pohybuje voda v láhvi?

Právě detaily vytvářejí přesvědčivost.

Když herec zahraje úder pouze hlavou a rukou, může výsledek působit uměle. Ve skutečnosti ale na impuls reaguje celé tělo. Šimon proto doporučuje například sledovat podobné situace ve filmu zpomaleně a rozebírat jednotlivé fáze reakce.

Pozorovat, analyzovat a potom převést zjištěný princip do vlastního těla. To je základ práce, která nakonec může na jevišti působit naprosto samozřejmě.

Klaunerie není legrace. Je to řemeslo

Od pohybového divadla se rozhovor postupně dostal také ke klaunerii, Borisovi Hybnerovi a Slavovi Poluninovi.

Šimon připomíná rozdíly mezi klaunskými tradicemi: ruskou školu spojuje především s poezií a melancholií, britskou se sušším humorem, zatímco českou tradici mimo jiné s hudebností a artistickými prvky. Boris Hybner pak v českém prostředí rozvíjel vlastní podobu takzvaného černého klauna.

A i tady se nakonec vracíme k témuž principu: rytmus, detail a přesnost.

Ruka, která se má chovat jako samostatná bytost, nemůže jednoduše náhodně mávat. Musí mít vlastní rytmus odlišný od rytmu herce. Předmět, který v pantomimě neexistuje, musí mít stále stejnou velikost, váhu a vlastnosti. Čím jednodušší výsledek na jevišti vypadá, tím více práce může být skryto za ním.

Klaunské řemeslo proto není jednoduchou cestou k humoru. Je to disciplína.

Čtyři hodiny, po kterých se člověk začne dívat jinak

Členové Divadelních canců Jiří a Líba absolvovali se Šimonem čtyřhodinový workshop. Na jeho konci neodcházeli jako profesionální mimové – a ani to nebylo cílem.

Podstatnější bylo něco jiného.

Začali si všímat, kam herec jde, proč tam jde, jak rychle se mění napětí, odkud pohyb vychází a jak na něj působí okolí. Workshop jim dal způsob, jak pohyb pojmenovat a jak o něm při zkoušení přemýšlet.

A právě v tom může být pro amatérské divadlo největší přínos podobné práce. Není nutné, aby se každý herec naučil kotoul přes židli, žonglovat nebo dokonale ovládat pantomimu. Stačí začít chápat, že tělo na jevišti nikdy není neutrálním dopravním prostředkem, které pouze přenáší text z jednoho místa do druhého.

Je součástí vyprávění.

Lukáš Šimon se kromě workshopů a pohybové spolupráce věnuje také vlastnímu divadlu a klaunerii; v rozhovoru zmiňuje například Národní divadlo, mosteckou inscenaci Kometa, černé divadlo Image či projekt Sacra Circus. Zároveň potvrzuje, že za amatérskými soubory vyráží napříč republikou a je možné jej oslovit jak kvůli workshopu, tak kvůli pohybové spolupráci na konkrétní inscenaci.

A pokud má někdo pocit, že je pro podobný workshop příliš neohrabaný?

Možná právě ten ho potřebuje nejvíc.