Co se stane, když herci přesně určíte, kde má stát, jak rychle má mluvit a kdy se má pohnout – ale necháte na něm, co v daném okamžiku jeho jednání znamená? Divadlo Kámen si za více než dvě desetiletí vybudovalo vlastní divadelní jazyk založený na minimalismu, rytmu, precizní formě a překvapivě velké herecké svobodě. O jeho vzniku, profesionalizaci, divácích i o tom, proč je někdy dobré nevzdat režijní nápad, i když při zkoušce vůbec nefunguje, mluvil v Divadelních cancech Petr Odo Macháček.

Divadlo Kámen vznikalo před více než pětadvaceti lety způsobem, který zná nejeden amatérský soubor: několik lidí, inzerát a chuť dělat divadlo trochu jinak. Petr Odo Macháček v té době hledal prostor pro druh divadla, který kolem sebe příliš nenacházel. A tak si ho zkusil vytvořit sám.

Začátky přitom nijak neromantizuje. Nebylo to podle něj ani tak amatérské jako spíš jednoduše „diletantské“. Postupem času však začal soubor klást stále větší důraz na řemeslnou kvalitu, přesnost a propracovanost. Někteří lidé odešli, jiní zůstali – a právě kolem těch, kterým tento způsob práce vyhovoval, se postupně vytvořilo dnešní Divadlo Kámen.

Od počátku ho charakterizovaly dva pojmy: minimalismus a formalismus.

„Minimalismus má víc vlastností, ale jedna z hlavních je, že se tam opravdu toho dělá málo,“ vysvětluje Macháček. Šetří se pohybem, mimikou, gestem i slovem. Jenže to, co na první pohled vypadá jako omezení, vytváří prostor pro něco jiného.

Divadlo jako hudební skladba

Pro pochopení Kamene je možná důležitější než samotný minimalismus jiný princip: hudebnost.

Nejde nutně o hudbu v doslovném smyslu. Hudebně může fungovat celé představení – jeho rytmus, změny tempa, rozložení sil na jevišti, pohyb i práce s hlasem. Jednotlivé prvky se skládají podobně jako tóny v hudební skladbě.

Divák, který je zvyklý především sledovat děj, motivace postav a jejich psychologický vývoj, proto může být zpočátku zmatený. V Kameni totiž příběh nemusí být jedinou ani hlavní rovinou, na níž se představení odehrává.

Macháček přirovnává tento způsob vnímání také k pohledu na abstraktní obraz. Nehledáte nutně odpověď na otázku, co přesně znamená každá čára. Sledujete vztahy mezi jednotlivými prvky, jejich napětí, rytmus a energii.

To ovšem neznamená, že by Divadlo Kámen svého diváka chtělo záměrně trápit.

Právě naopak.

Soubor podle Macháčka před lety dospěl k hranici, kdy byl jeho minimalismus natolik důsledný, že některá představení dokázala zasáhnout jen velmi malé procento publika. Přestože na přehlídkách získávala dobré ohlasy, tvůrci si postupně položili otázku, zda skutečně chtějí hrát divadlo třeba jen pro jedno procento diváků.

Odpověď zněla ne.

Kámen proto svou poetiku neopustil, ale začal hledat způsoby, jak diváka představením provést a nabídnout mu něco, čeho se může zachytit. Pomáhá program, úvod před představením, podcast, ale především samotná stavba inscenace.

Režisér určí formu. Herec do ní vloží obsah

Snad nejzajímavější je způsob, jakým v Divadle Kámen vzniká herecké jednání.

Macháček může hercům velmi přesně určit formu: kde budou stát, jak rychle budou mluvit, jak hlasitě zazní replika, kdy udělají krok nebo kam se podívají.

Na první pohled by mohlo jít téměř o popření herecké autonomie.

Jenže právě tady přichází paradox Kamene.

Režisér předepisuje formu, ale obsah musí vytvořit herec.

Herec si musí sám najít smysl situace, vztah k partnerovi a význam jednotlivých okamžiků. Proto tento způsob práce podle Macháčka potřebuje velmi tvůrčí interprety. Režisér jim může připravit konstrukci, ale nemůže ji za ně naplnit.

A protože se současní členové souboru znají dlouhé roky, vznikl mezi nimi společný jazyk. Ani dnes však nejde o jednostranný diktát. Pokud režijní představa nefunguje nebo je prakticky neproveditelná, herci přicházejí s vlastními řešeními a původní forma se mění.

Výsledkem je pozoruhodné spojení extrémní přesnosti a svobody.

Každý večer stejně. A pokaždé jinak

Pevně nacvičená forma poskytuje hercům jistotu. Nemusejí řešit, kde budou stát nebo jaká replika následuje. To je dané. Mohou se proto soustředit na to, co se v danou chvíli skutečně odehrává mezi nimi.

Macháček tomu říká vnitřní improvizace.

Stejná situace tak může jeden večer znamenat něco úplně jiného než při další repríze. V jedné může mít jedna postava převahu a druhá se jí bát, příště se vztah obrátí. Forma přitom zůstává prakticky totožná.

Ideálem je podle Macháčka před každým představením vymazat všechny významové a emocionální „koleje“, do kterých se herci dostali minule, a vstupovat do situací znovu.

Samozřejmě je to ideál nedosažitelný. Herec si vždy pamatuje, co se dělo při předchozí repríze. Přesto se soubor snaží nedělat ze vzniklého významu definitivní řešení.

Pevná konstrukce představení tedy paradoxně nebrání živosti. Naopak ji umožňuje.

Když něco při zkoušce nefunguje, ještě to nemusí být špatně

Macháčkova zkušenost zároveň nabourává představu, že během zkoušení lze vždy bezpečně poznat, co v hotovém představení bude fungovat.

Nelze.

Polotovar může působit skvěle a před diváky selhat. A naopak něco, co při zkouškách vypadá téměř nepoužitelně, může nakonec patřit k nejsilnějším momentům inscenace.

Vzpomíná například na scénu, v níž přinutil herce stát diagonálně zády k sobě, pronášet repliky v přesném rytmu a současně se k sobě pozadu přibližovat. Při zkouškách podle něj situace vůbec nefungovala a herci navrhovali její zrušení.

Macháček trval na tom, aby ji zatím nechali být.

Nakonec se z ní stal jeden z povedených momentů představení.

Pro režiséra z toho plyne jednoduché ponaučení: pokud má určitou vizi, neměl by ji opustit jen proto, že jí ostatní v danou chvíli věří méně než on.

Definitivní odpověď někdy poskytne až několik repríz.

Z amatérů profesionály

Divadlo Kámen přitom nezačínalo jako profesionální scéna. Profesionalizace přišla až mnohem později a měla i velmi praktické důvody.

Označení „amatérské divadlo“ podle Macháčka v českém prostředí stále přináší určité limity. Některé možnosti financování jsou pro amatérské soubory obtížně dostupné a také část publika si pod označením „amatérský“ automaticky představí nižší kvalitu.

Přechod k profesionalitě přitom nebyl žádný slavnostní okamžik s razítkem.

„V zásadě je to přesně tak, že to řekneš,“ popisuje s nadsázkou Macháček. Soubor se přestane prezentovat jako amatérský, začne fungovat jako profesionální divadlo a ucházet se o odpovídající granty.

Paradoxem profesionalizace bylo, že Kámen zároveň přišel o jednu z výhod amatérského divadelního prostředí – přehlídky a s nimi spojenou pravidelnou reflexi.

Dokud soubor jezdil na amatérské festivaly, vznikaly o jeho inscenacích rozbory a recenze. Po profesionalizaci tato možnost prakticky zmizela. Malá profesionální divadla podle Macháčka jen obtížně získávají pravidelnou kritickou reflexi, protože profesionálních kritiků je málo a pozornost přirozeně směřuje především k větším scénám.

A ani dobrá recenze podle jeho zkušenosti automaticky neznamená více diváků.

Mnohem důležitější zůstává dlouhodobá práce s vlastní komunitou, osobní doporučení, newsletter nebo příležitosti, kdy do divadla přijdou lidé, kteří by ho jinak neobjevili.

Studio Kámen jako otevřený prostor

Samostatnou kapitolou je samotné Studio Kámen, které soubor provozuje v Praze.

Původní představou bylo vytvořit dramaturgicky propojené místo, kde by se setkávaly soubory s podobnou poetikou a mohly mezi sebou sdílet diváky. Ukázalo se však, že jednotlivé divadelní komunity fungují příliš samostatně.

Studio se proto postupně proměnilo jednoduše v otevřený divadelní prostor, ve kterém mohou hostovat amatérské i profesionální projekty.

Nejde o divadlo nabízející kompletní servis. Hostující skupina si musí velkou část produkce zajistit sama. Kámen poskytne prostor, základní technické zázemí a postará se o to, aby večer fungoval.

Výhodou je komorní a kontaktní prostředí, které přitom podle Macháčka není tak malé, aby znemožňovalo práci s prostorem.

Nakonec stejně zůstane herec

Kam může minimalismus dojít?

V jedné z novějších inscenací Kámen odstranil dokonce samostatného osvětlovače a světla ovládají přímo herci na scéně. Podobně už dříve Macháček opustil reprodukovanou hudbu – pokud hudba zazní, dává přednost živé.

Nejde přitom o samoúčelné škrtání technických profesí. Cílem je odstranit všechno, co mezi živým děním na jevišti a divákem není nezbytné.

A právě tady se Macháček na konci rozhovoru dostává k možná nejjednoduššímu závěru celé komplikované poetiky Divadla Kámen.

Když začínal, přemýšlel, kdo je v divadle nejdůležitější: autor, režisér, nebo herec. Postupně dospěl k tomu, že samotná otázka je vlastně špatně položená.

Protože bez ohledu na koncepce, techniku, režijní systémy a přesně vystavěnou formu nakonec rozhoduje především člověk, který stojí na jevišti.

„V divadle devadesát procent dělá herec.“

Možná právě proto může Divadlo Kámen herce svázat tak přesnou formou. Ví totiž, že to nejdůležitější mu stejně předepsat nelze.