Bechyňské perlení letos nabídlo rekordních čtrnáct inscenací, ale Divadelní cancy se tentokrát vydaly hlavně za lidmi kolem nich. Herec Lukáš Mejsnar vysvětloval, proč je někdy nejlepší komedii vůbec nehrát jako komedii. Antonín Hruška ukázal, že na režii nemusíte čekat do dospělosti. Mladé herečky ze Suchdolského SUDu zase připomněly, kolik práce se skrývá za oponou. A programová Petra Šulcová prozradila, proč je Bechyňské perlení vhodným místem i pro inscenace, které ještě nejsou tak úplně hotové.

Třicátý druhý ročník Bechyňského perlení byl v roce 2026 rekordní: program nabídl čtrnáct inscenací. Když je tedy člověk několik dní zavřený mezi dvěma sály, rozbory, soubory a divadelním barem, dříve nebo později narazí na někoho, koho stojí za to odchytit s mikrofonem.

A někdy narazí rovnou na Hitlera.

Lukáš Mejsnar: Čím vážněji Hitlera hraje, tím je vtipnější

Lukáš Mejsnar z pražského Divadla Refektář v Bechyni vystoupil jako Adolf Hitler v inscenaci Pacient doktora Freuda Mira Gavrana v režii Vladana Milčinského. V inscenaci spolu s ním hrají Jan Geist jako Freud a Jindřiška Netrestová.

Právě Mejsnarův Hitler zaujal reportéra Divadelních canců tím, čím se dobré komediální herectví často vyznačuje: herec se nesnaží být za každou cenu vtipný.

Mejsnar své figury bere vážně. Ať už jde o Analfabeta, jiné komediální role nebo právě Hitlera, humor nevyrábí pro diváka, ale nechává jej vzniknout ze situace. Ostatně i Analfabet Branislava Nušiće skutečně patří ke starším titulům Refektáře v režii Vladana Milčinského.

Sám Mejsnar přitom žádnou propracovanou hereckou metodu nenabídl. Potřebuje se podle svých slov v roli dobře cítit, musí ho bavit a důležitý je pro něj režisér, který ví, co chce.

Možná je v tom ale paradox. V běžném životě se označuje spíš za „salámistu“, který řadu věcí příliš neřeší. Na jevišti jako by naopak našel potřebu vydat se opačným směrem a postavu přijmout se vším všudy.

U Hitlera se přitom vědomě vyhýbal jednoduché karikatuře. Něco si nastudoval, něco „nakoukal“, typická gesta s tvůrci používali spíše v náznacích. Základ ale podle něj spočíval jinde: nepřemýšlet o historické ikoně, kterou musí herec napodobit, ale o třicetiletém člověku – byť „magorovi“ – který má svůj problém a nějak se v dané situaci chová.

Výsledkem je možná docela praktická herecká poučka: Chcete-li být v komedii opravdu vtipní, nemusíte se snažit být vtipní. Vaše postava totiž vůbec netuší, že je v komedii.

Antonín Hruška: Režírovat se dá i dřív, než vám ostatní dovolí dospět

O několik minut později se před mikrofonem objevil Antonín Hruška, syn Jaromíra Hrušky. A tady se generační perspektiva posunula ještě výrazněji.

Jaromír Hruška je absolventem režie a dramaturgie DAMU, dramaturgem a zástupcem ředitele Městského divadla v Českém Krumlově a dlouholetým lektorem a porotcem amatérského divadla. Antonín tedy vyrůstá v prostředí, kde se o divadle nejen hraje, ale také přemýšlí.

Přesto se nesnaží jednoduše kopírovat otcovu cestu.

Sám už píše, režíruje a hraje vlastní školní inscenace. Ke spolužákům přitom nechce přistupovat jako autoritativní režisér, který rozdává příkazy. Mluví s nimi jako s kamarády, chválí je a snaží se je motivovat. Zvlášť proto, že nejde o zkušené herce, ale o spolužáky, které je nejprve potřeba přesvědčit, že má vůbec smysl do něčeho takového jít.

Jeho dosavadní model tvorby je téměř absolutní autorské divadlo: text si napíše, inscenaci zrežíruje a velkou část také odehraje. Jedna z inscenací vznikla poté, co jeho češtinářku zaujalo školní vystoupení natolik, že mu nabídla možnost vytvořit vlastní inscenaci.

Jenže právě kombinace autora, režiséra a herce začíná Antonínovi ukazovat své limity.

„Já bych chtěl zkusit zkušenost, kde jenom režíruju,“ říká v rozhovoru. Při hraní totiž zároveň musí hlídat příliš mnoho věcí a čistá režie ho láká stále víc. Zatím pracoval pouze s vlastními texty, ale rád by si vyzkoušel i inscenování cizí předlohy.

Zajímavé je, že divadlo nesleduje jen z jeviště. Na přehlídkách si začal vést vlastní poznámkový blok. Zapisuje si pocity, myšlenky a hodnocení představení, aby se k nim mohl později vracet a sledovat, jak se jeho pohled na divadlo mění.

Možná právě tady začíná režisér: ne ve chvíli, kdy poprvé někomu řekne, kam má na jevišti přejít, ale když začne přemýšlet, proč něco na jevišti fungovalo – a proč něco jiného ne.

SUD: Nejdřív deset let čekáte. Pak zjistíte, kolik je za divadlem práce

Další zastávkou byl Suchdolský divadelní spolek SUD ze Suchdola nad Lužnicí. Soubor má velmi rozpoznatelný rukopis: výraznou výpravu, živou hudbu, početné obsazení a autorské texty. Jeho současnou inscenaci Slečna Marplová: Pletichy pralesa napsali Lenka a Vít Chaloupkovi, režii má Lenka Chaloupková a hudební složku obstarávají Cvrčci a Machovky.

Dvě mladé členky souboru v rozhovoru dobře ukazují, jak vůbec může nová generace k amatérskému divadlu přijít.

Jedna z nich viděla přibližně v pěti letech suchdolskou inscenaci Edudant a Francimor a byla z ní natolik nadšená, že se okamžitě zeptala jednoho z herců, jestli s nimi může hrát.

Odpověď byla v zásadě: až budeš větší.

Počkala zhruba deset let. A její první inscenací se nakonec stala právě pohádka, kterou jako dítě viděla.

Druhá se k divadlu dostala přes sbor a osobní vazbu na režisérku. A právě podobné cesty možná vysvětlují, proč se SUDu daří zapojovat mladé lidi: divadlo není izolovaný kroužek, ale místo, kde se propojují herci, zpěváci, muzikanti a další členové početného souboru.

Co je na divadle drží?

Možnost být někým jiným.

Jedna z hereček mluví o fascinaci tím, že může vytvořit člověka, který ve skutečnosti neexistuje, a propůjčit mu jinou osobnost. Druhá oceňuje právě možnost vystoupit ze svého běžného života a na jevišti si vyzkoušet věci, které by mimo něj možné nebyly.

A ano, jak během rozhovoru padne: proto se na jevišti také tolik vraždí.

Jenže po vstupu do souboru přišlo ještě jedno zjištění. Divák vidí hotové představení. Herec rychle zjistí, že obrovská část práce probíhá tam, kam divák nevidí – za scénou, u kulis a při přípravách. Podle obou mladých členek je práce v zákulisí často větší než ta, která je nakonec vidět na jevišti.

A právě to může být zároveň problém při hledání mladých členů. Nalákat je není jednoduché – ne každý mladý člověk chodí do divadla, ne každý chce stát před publikem a prvotní nadšení navíc musí přežít zjištění, kolik práce divadlo skutečně znamená.

Petra Šulcová: Přijeďte klidně i s představením, které ještě není hotové

A pokud během Bechyňského perlení potkáte člověka, který vás ubytuje, uvede představení, objeví se při rozboru a o chvíli později možná i za barem, je dost možné, že jste právě potkali Petru Šulcovou.

Ta má v Kulturním domě Bechyně na starosti program a letošní rekordní ročník se čtrnácti inscenacemi pro ni znamenal pořádnou organizační zátěž.

Přesto právě ona připomíná jednu vlastnost Bechyňského perlení, která není úplně běžná: přehlídka dává prostor také nehotovým inscenacím nebo titulům ještě před premiérou.

To byla podle Šulcové jedna z původních myšlenek Perlení. Termín je dostatečně před postupovými přehlídkami, takže soubor může představení ukázat publiku a lektorům, získat reakci a stále ještě má čas na inscenaci sáhnout a něco změnit.

K dispozici jsou navíc dva velmi rozdílné hrací prostory. Velký sál nabízí více technických možností, světel i tahy pro složitější scénografii. Malý sál je naopak vhodnější pro komornější a intimnější projekty, kde je díky elevaci publikum blíž dění. Šulcová proto souborům, které v Bechyni dosud nehrály, doporučuje prostory nejprve vidět a podle charakteru inscenace si zvolit vhodnější z nich.

Program přitom nevzniká podle nějakého předem připraveného dramaturgického klíče. Základem je to, co se přihlásí, Petra však během roku také jezdí na jiné přehlídky a – jak sama říká – „loví“. Výsledný program potom skládá podle charakteru jednotlivých inscenací, jejich vhodnosti pro různé denní časy i praktických možností amatérských souborů.

Perlení není jen čtrnáct představení

Možná je právě tohle nejzajímavější pohled na divadelní přehlídku.

Program vám řekne, kdo, kdy a co hraje. Ale mezi jednotlivými představeními se skrývá ještě jedna přehlídka.

Herec, který zjistil, že největší komický účinek může mít tehdy, když svou absurdní postavu bere naprosto vážně. Kluk, který si ve škole napíše vlastní hru, přemluví spolužáky, zrežíruje je a potom si po představeních zapisuje do notýsku, co se může naučit. Herečka, která v pěti letech požádá o vstup do souboru a je ochotná si na něj skoro deset let počkat. A organizátorka, která během jediného dne zvládne být u programu, u diváků, u souborů i u rozborů.

To všechno je amatérské divadlo stejně jako samotné představení.

A možná právě proto má smysl na přehlídkách občas nevběhnout rovnou do sálu. Někdy stojí za to zůstat chvíli na chodbě a zeptat se lidí, kteří právě procházejí kolem.