Šestadvacátý ročník Dačického kejklování nabídl devět inscenací, plné sály, návraty starých známých i jednu přímou nominaci na Divadelní Piknik v Mostě. Hostující reportér Divadelních canců Milan Krotký ale během tří festivalových dnů zjišťoval i něco jiného: proč se do Dačic vracejí soubory, profesionální režiséři i diváci a jestli vůbec ještě dává smysl stavět mezi profesionální a amatérské divadlo pevnou hranici.

Dačické kejklování se letos konalo od 6. do 8. března a už po šestadvacáté bylo krajskou postupovou přehlídkou činoherního a hudebního divadla s postupem na Divadelní Piknik v Mostě. Do zákulisí festivalu se tentokrát za Divadelní cancy vydal Milan Krotký z Divadelního spolku Tyl Dačice, který je zároveň jedním ze spoluorganizátorů přehlídky.

Pět lidí, devět inscenací a několik měsíců příprav

Přestože během festivalového víkendu působí Dačické kejklování jako dobře rozběhnutý stroj, příprava začíná už na podzim. Vedoucí oddělení kulturních aktivit KD Beseda Romana Bártů v rozhovoru vysvětluje, že na samotné organizaci se podílí především zhruba pětičlenný tým. Soubory jsou oslovovány během podzimu, přihlášky přicházejí přibližně do konce ledna a teprve z nich vzniká výsledná dramaturgie přehlídky. Její funkci i správnou podobu jména potvrzuje rovněž oficiální web města Dačice.

Organizátorská nervozita přitom nekončí otevřením festivalu. Bártů před jeho začátkem žertem i vážně připomíná tradiční obavy: aby všechny soubory skutečně dorazily, měly kde přespat a především aby se jim podařilo na jevišti předvést to, co dlouhé měsíce připravovaly.

Na druhé straně jsou právě pravidelná setkání tím, proč má pro organizátory Kejklování zvláštní atmosféru. Řada souborů přijíždí opakovaně a z lidí, kteří se potkávají jednou za rok, se postupně stávají staří známí.

Amadis: Od Plných kapes šutrů k Takové normální rodince

Jedním z těch souborů, které už k Dačicím téměř neodmyslitelně patří, je Amadis. Josef Širhal vzpomíná, že poprvé přijeli v roce 2009 s inscenací Plný kapsy šutrů. Tehdy se představení přesunulo z velkého sálu do komornějšího prostoru kina – a právě těsný kontakt s publikem podle něj pomohl vytvořit vztah mezi souborem a místními diváky, který přetrval další roky. Účast Amadisu s Plnými kapsami šutrů na Dačickém kejklování 2009 i následném Jiráskově Hronově potvrzují také archivní záznamy.

Letos Amadis přivezl Takovou normální rodinku. Divadelní adaptace televizního seriálu Fan Vavřincové vznikla ve spoluautorství Fan Vavřincové a Josefa Širhala, režie se ujal Tomáš Hradil a premiéra proběhla 10. listopadu 2025.

Širhal přiznává, že myšlenku převést legendární seriál na jeviště nosil v hlavě sedm nebo osm let. Problém nebyl v tom, zda seriál funguje, ale jak z jednotlivých známých situací vytvořit soudržný celovečerní divadelní tvar. Text proto podle svých slov mnohokrát přepracovával a výsledná verze kombinuje vlastní spojovací konstrukci s nejznámějšími situacemi původního televizního díla.

David Cody: Profesionál, nebo ochotník? Důležitější je výkon

Zajímavý pohled na smysl podobných přehlídek přidal profesionální režisér a dramaturg David Cody, jehož tvorba je spojená mimo jiné s Jihočeským divadlem, Divadlem Na Maninách a hudebním divadlem. V sezoně předcházející rozhovoru například režíroval v Ústí nad Labem operetu Noc v Benátkách a muzikál Sugar.

Do Dačic přitom přijel podle svých slov už popětadvacáté.

Důvod je jednoduchý: sám v ochotnickém divadle začínal a hranici mezi amatérem a profesionálem nepovažuje za zdaleka tak pevnou, jak se někdy tváříme. Nerozlišuje proto tolik mezi „profesionálním“ a „ochotnickým“ člověkem jako spíš mezi profesionálním a ochotnickým výkonem.

Na přehlídkách podle něj lze potkat lidi, kteří jsou schopni výkonů srovnatelných s profesionální scénou. Některým ochotníkům, které na podobných akcích objevil, později sám nabídl spolupráci na profesionálních projektech.

A proč se tedy po čtvrtstoletí stále vrací právě do Dačic?

„Atmosféra. Skvělí lidé, nadšení lidé,“ odpovídá. V profesionálním provozu se podle něj může divadlo časem stát zaměstnáním se vším, co k tomu patří. Na amatérských přehlídkách zůstává mnohem viditelnější energie lidí, kteří divadlo dělají jednoduše proto, že ho dělat chtějí.

A pak přichází věta, která by klidně mohla být mottem celého letošního Kejklování: „Protože celé je to divadlo.“

Pohled z hlediště: permanentka jako festivalový životní styl

Kejklování ovšem nestojí jen na souborech a porotcích. Paní Lenka si pořídila permanentku a během víkendu viděla všech devět představení. Nejvíce ji zasáhlo boleradické Romeo, Julie a tma. Zajímavé je, že pravidelně navštěvovala také rozborové semináře a nebála se s porotou nesouhlasit.

Právě u Romea se její názor rozešel s připomínkami porotců k intimním scénám. Zatímco na rozboru zaznívala úvaha, zda vztah Pavla a Ester nezobrazit ještě výrazněji, divačka oceňovala právě jeho decentnost a sama by milostné scény spíše ještě více zahalila do náznaku.

Možná ještě zajímavější je ale její popis festivalového publika. Permanentkáři se během tří dnů začnou poznávat, potkávají se od rána do večera a stačí jim už jen pohled nebo úsměv. Kejklování se tak na jeden víkend mění v malé divadelní společenství.

Romeo, Julie a tma: mladí herci a téma, které není minulostí

Právě Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice se stal největším vítězem letošního ročníku. Jeho Romeo, Julie a tma v režii Juraje Hádera získalo přímou nominaci na Divadelní Piknik Most. Háder obdržel cenu za režii, Štěpánka Veselá za scénu a kostýmy a ocenění si odnesli také představitelé jednotlivých rolí.

Přitom recept režiséra na práci s mladými herci nezní nijak mysteriózně. Text společně četli, debatovali o něm, rozebírali situace a následně hledali jejich jevištní podobu. Háder zdůrazňuje, že jeho vlastní režijní představa nebyla dogmatem – pokud herci přinesli něco použitelného, snažil se jejich nabídku do inscenace začlenit.

Důležité bylo také nepřistupovat k Otčenáškovu příběhu pouze jako k historické látce z druhé světové války. Pro mladé herce má mít smysl právě proto, že mechanismy strachu, pronásledování a války nejsou něčím uzavřeným v učebnicích dějepisu.

Samostatnou kapitolou byly intimní scény Pavla a Ester. Obě role jsou alternované, takže režisér hledal výslednou podobu se čtyřmi mladými interprety. Základem podle něj byla jejich důvěra. Cílem bylo naznačit intimitu a blízkost, ale vyhnout se vulgaritě a prvoplánové explicitnosti.

Háder vycházel z dramatizace Otakara Blandy, kterou výrazně zkrátil. Přibližně polovinu textu odstranil a informace, které považoval za důležité, se snažil místo slov převádět do situací, hereckého jednání a jevištních obrazů. Výsledkem je kompaktní inscenace bez přestávky. Výraznou zásluhu na její podobě má také Štěpánka Veselá, která Háderovy obecnější vizuální představy převáděla do konkrétní scénografie a kostýmů.

„Strhující scénická báseň“

Předseda odborné poroty Milan Schejbal, pedagog DAMU, režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, hodnotil letošní Kejklování jako jeden z nejkvalitnějších ročníků posledních let. Jeho současné působení na DAMU i v příbramském divadle potvrzují oficiální zdroje obou institucí.

Porota podle něj oceňovala nejen herectví, ale i dramaturgickou pestrost, režii a odvahu souborů pracovat s klasickými texty, původními scénáři i výraznými adaptacemi.

Boleradické Romeo, Julie a tma označil Schejbal za „strhující scénickou báseň“, která čte známou látku dnešníma očima a drží diváka v napětí prakticky od začátku do konce.

Vedle přímé nominace Boleradic doporučila porota do programu Divadelního Pikniku také Slečnu Marplovou: Pletichy pralesa Suchdolského divadelního souboru SUD a Vlastníky Spolku divadelních ochotníků Blatná.

Dačické kejklování tak letos nepřineslo jen odpověď na otázku, kdo pojede do Mostu. Z rozhovorů lidí na jevišti, v porotě, v organizačním týmu i v hledišti vystupuje ještě něco jiného: přehlídka funguje jako místo pravidelného setkávání lidí, kteří k divadlu přicházejí z úplně rozdílných stran.

Někdo je profesionální režisér, někdo hraje po práci, někdo organizuje festival a někdo si koupí permanentku a tři dny prakticky neopustí hlediště.

Ale jak připomněl David Cody – celé je to divadlo.