Co znamená být amatérem, jak pracovat s neherci a proč má cenu otevírat na jevišti témata duševního zdraví? Hostkou podcastu Divadelní cancy byla režisérka Marianna Stančoková, spojená s divadlem RosArt – jedinou stálou divadelní scénou v Ružomberku.
Ochotník, amatér, nebo neprofesionální divadelník? Zatímco v českém prostředí může volba označení vyvolat debatu, na Slovensku se podle Marianny Stančokové běžně používají všechny tři pojmy.
„Slovo amatér je velmi krásné, protože vychází z lásky. Je to milovník divadla,“ připomíná. Právě vášeň, potřebu tvořit a chuť prostřednictvím jeviště mluvit o věcech, které člověka těší nebo trápí, považuje za základ amatérského divadla.
Nejdůležitějším měřítkem je divák
RosArt během své existence prošel také soutěžními přehlídkami. V posledních letech se však soubor rozhodl soutěžní prostředí opustit.
Jeho hlavním měřítkem se stal divák. Nejen ten, který zatleská, ale především člověk, který po skončení představení zůstane sedět, potřebuje zážitek vstřebat a chce o něm mluvit.
„Největším barometrem kvality je pro nás divák, který po představení zůstane v hledišti a potřebuje, aby to, co viděl a cítil, ještě dorezonovalo.“
Stančoková vystudovala divadelní režii, RosArt ale často pracuje s lidmi bez hereckého vzdělání. Neherec podle ní může na jeviště přinést mimořádnou autenticitu. Absence školy ovšem neznamená nižší nároky. Hereckému řemeslu, analýze postavy i práci s textem se lze učit, rozhodující je však také osobní nasazení.
„Každý může být neherec. Otázkou je, zda každý neherec najde svého diváka. Herce totiž dělá divák.“
Mladí mají mluvit vlastním jazykem
Významnou část tvorby RosArtu představují projekty s mladými lidmi. Ti se nepodílejí pouze na hraní, ale také na psaní textu, výběru hudby nebo vizuální podobě inscenace.
Stančoková se snaží vyhnout situaci, kdy dospělý režisér sice vytvoří představení o mladé generaci, ale nakonec do něj promítne především vlastní pohled. Mladí účastníci proto mohou používat svůj jazyk, přinášet vlastní témata a také dělat chyby.
„Mladí lidé nás dokážou velmi mnoho naučit. Mají v sobě stále otevřené vnitřní dítě, které je pro jeviště potřebné.“
V inscenacích se objevují také obtížná témata – sebevražda, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování nebo smrt blízkého člověka. Podle Stančokové o nich mladí mluvit chtějí. Potřebují však bezpečné prostředí, ve kterém budou vyslyšeni.
Divadlo může symbolicky otevřít dveře dětského pokoje a ukázat rodičům svět, o němž dosud měli pouze mlhavou představu. Za zdánlivě bezproblémovým povrchem se totiž může skrývat bolest vyžadující odbornou pomoc.
Při jednom z projektů proto RosArt spolupracoval s klinickou psycholožkou. Otevírání silných emocí podle Stančokové vyžaduje citlivost a schopnost poznat okamžik, kdy už divadelní skupina nestačí a je třeba obrátit se na odborníka.
Divadlo jako prostor setkání
Divadlo a terapie nejsou totéž, mohou si však být blízké. Po školních představeních RosArt pořádá diskuse se studenty a pedagogy. Soubor se snaží zapojovat také školní psychology, kteří mohou v otevřeném tématu pokračovat.
Silnou odezvu přinášejí i večerní představení pro dospělé a seniory. Někdy divák po skončení nepotřebuje dlouhou analýzu, ale pouze přijde a zeptá se: „Můžu vás obejmout?“
„Uvědomila jsem si, že mojí cestou asi je, že divadlo může být blízko terapii,“ říká Stančoková.
Amatérské divadlo má podle ní jednu mimořádnou výhodu: může si dovolit hledat, experimentovat a chybovat. Inscenace nemusí oslovit každého. Pokud se během sezony hluboce dotkne několika lidí, její vznik měl smysl.
Soutěžní přehlídky mohou přinášet setkání a kvalitní zpětnou vazbu. Neměly by ale vytvářet pocit, že jeden soubor hraje „proti“ druhému.
Divadlo přece není sportovní zápas.
„Ať máme stále chuť hrát divadlo a ať nás spojuje láska, ne konkurence,“ uzavírá Marianna Stančoková.