Poprvé živě, poprvé s diváckým chatem – a také s debatou, která se místy proměnila v regulérní hádku. David Přikryl, Libuše Vaněčková a Jiří Jahoda se v novém livestreamu Divadelních canců pustili do témat, o kterých se na amatérských přehlídkách často diskutuje spíš po představení u piva: Kdo má právo říct, že je inscenace dobrá? Měla by mít porota jasná kritéria? Proč některé soubory na přehlídky nejezdí? A potřebuje celý postupový systém změnu? Vedle sporů ale přišlo i jedno konkrétní oznámení. Divadelní cancy společně s Divadelník.cz a FEMADem spouštějí autorskou soutěž Ratolesti Gabriely Preissové, která chce hledat nové dramatické texty… Číst dále: #47 Přehlídky, procenta a Ratolesti. Divadelní cancy se v prvním livestreamu pohádaly o amatérské divadlo

Chybí vám v souboru dramaturg? Nevíte, jakou hru vybrat, kde škrtat nebo jestli váš geniální režijní nápad skutečně dává smysl? Divadelní cancy tentokrát místo hosta přizvaly k mikrofonu umělou inteligenci. David Přikryl, Libuše Vaněčková a Jiří Jahoda vyzkoušeli ChatGPT i Gemini jako dramaturgy, rešeršisty i sparingpartnery při tvorbě inscenačního konceptu. A ukázalo se, že AI umí být překvapivě užitečná. Jen jí nesmíte věřit všechno. Dramaturg je v amatérském divadle často nedostatkové zboží. Někdo, kdo si přečte text zvenčí, upozorní na slepé uličky, položí nepříjemnou otázku a včas řekne, že nápad, který souboru připadá geniální, možná zase tak geniální není. Právě… Číst dále: #46 Může být umělá inteligence dramaturgem? Divadelní cancy ji poslaly do zkušebny

Jiráskův Hronov není jen přehlídkou toho nejlepšího z českého amatérského divadla. Na několik dní se celé město mění v podivuhodný organismus, v němž vedle sebe fungují divadelní sály, semináře, koncerty, stánky, pohádky pro děti, noční diskuse i obyvatelé Hronova, kteří možná za celý rok do Jiráskova divadla nevkročí. Letošní ročník navíc výrazně připomněl, že amatérské divadlo má po zápisu na seznam UNESCO příležitost oslovit i lidi mimo svou tradiční komunitu. „Myslím si, že bych ho snesla i víc,“ shrnula svou první návštěvu Hronova Líba z podcastu Divadelní cancy. Na festivalu strávila tři odpoledne – od čtvrtka do soboty – a… Číst dále: #45 Jiráskův Hronov 2026: Když divadlo vyleze ze sálu

Divadelní překlad není jen technická služba, která převede text z jednoho jazyka do druhého. Je to první interpretace hry, základní stavební materiál inscenace a někdy také nenápadná past. Jak poznat, že překlad nefunguje? Co může dělat amatérský soubor, když mu text v češtině „nesedí“? A proč nestačí říct: vždyť tomu přece rozumíme? Michal Zahálka bývá v prostředí amatérského divadla často spojován s autorskými právy. Sám ale upozorňuje, že právník není. Zkušenosti nasbíral mimo jiné během působení v agentuře Aura-Pont a z praxe překladatele, dramaturga, redaktora a porotce. V rozhovoru pro Divadelní cancy se proto tentokrát nemluvilo jen o licencích, ale… Číst dále: #44 Když se překlad stane dramaturgickým problémem

Slovenské amatérské divadlo má podobně jako české vlastní pyramidu postupových přehlídek. Na jejím vrcholu stojí Scénická žatva v Martině – festival, který čerpá z více než stoleté tradice, ale zároveň se nebojí měnit pravidla, rušit nefunkční kategorie ani hledat nové porotce. O fungování slovenského systému mluvil v podcastu Divadelní cancy programový ředitel festivalu Matěj Moško. Je Scénická žatva starší než Jiráskův Hronov? Odpověď je trochu složitější. Jiráskův Hronov je podle Moška nejstarším festivalem, který od svého vzniku kontinuálně funguje pod stejným názvem. Na Slovensku je však starší tradice celostátních postupových soutěží. První se v Martině konala už roku 1923, zatímco… Číst dále: #43 Scénická žatva: Slovenský systém, který se nebojí měnit

Co znamená být amatérem, jak pracovat s neherci a proč má cenu otevírat na jevišti témata duševního zdraví? Hostkou podcastu Divadelní cancy byla režisérka Marianna Stančoková, spojená s divadlem RosArt – jedinou stálou divadelní scénou v Ružomberku. Ochotník, amatér, nebo neprofesionální divadelník? Zatímco v českém prostředí může volba označení vyvolat debatu, na Slovensku se podle Marianny Stančokové běžně používají všechny tři pojmy. „Slovo amatér je velmi krásné, protože vychází z lásky. Je to milovník divadla,“ připomíná. Právě vášeň, potřebu tvořit a chuť prostřednictvím jeviště mluvit o věcech, které člověka těší nebo trápí, považuje za základ amatérského divadla. Nejdůležitějším měřítkem je… Číst dále: #42 Marianna Stančoková: Divadlo může být blízko terapii

Jaký je rozdíl mezi historickým a scénickým šermem? Proč dobrý souboj nezačíná úderem, ale postavou? A jak na jevišti vytvořit dojem násilí, aniž by si herci skutečně ublížili? Hostem podcastu Divadelní cancy byl Jaroslav Mužík ze skupiny historického šermu a tance Morgana von Maxberg. Rvačky, šermířské souboje a další fyzické konflikty patří k divadelně vděčným situacím. Zároveň se však snadno mohou proměnit v nechtěně komickou podívanou – nebo v nebezpečí pro účinkující i diváky. Podle Jaroslava Mužíka je jednou z nejčastějších chyb představa, že stačí hercům říct, aby se „nějak poprali“. Přesvědčivý scénický boj musí být připraven podobně jako taneční… Číst dále: #41 Pěsti, meče a divadelní podvod. Jak vytvořit souboj, při kterém nikdo nepřijde k úrazu?

Když se řekne storytelling, většina lidí si představí buď marketingový buzzword, nebo někoho, kdo dětem čte pohádku před spaním. Ve skutečnosti jde o svébytnou disciplínu, která stojí někde mezi divadlem, literaturou, improvizací a dávnou tradicí vypravěčů, kteří byli součástí lidských společenství dávno před vznikem moderního divadla. O tom, co vlastně storytelling je, jak funguje a proč dnes znovu získává popularitu, jsme si v podcastu Divadelní cancy povídali s vypravěčem Justinem Svobodou. Příběh nepotřebuje kulisy Rozhovor odstartovala debata o tom, co diváka na jevišti skutečně zasáhne. Justin zmínil nedávný zážitek z představení inspirovaného osudy signatářů Charty 77. „Bylo fascinující sledovat, jak… Číst dále: #40 Storytelling není čtení pohádek. Justin Svoboda vysvětluje, proč jsou příběhy starší než divadlo

Když se řekne ochotnické divadlo, většina lidí si představí několik nadšenců, kteří po práci zkoušejí představení pro své sousedy. Jenže některé soubory dokazují, že amatérské divadlo může být mnohem víc – dlouhodobou kulturní institucí, místem setkávání generací i kronikou regionu. Právě takovým případem je Divadelní klub Jirásek Česká Lípa, který si letos připomíná sto let od svého založení. O historii, současnosti i budoucnosti souboru jsme si v podcastu Divadelní cancy povídali s principálkou Ditou Krčmářovou. Jméno od samotného Jiráska Historie souboru ukrývá jednu mimořádnou zajímavost. Ještě před samotným založením spolku požádal českolipský rodák Emil Kreplík spisovatele Aloise Jiráska o souhlas,… Číst dále: #39 Sto let na jevišti. DK Jirásek Česká Lípa slaví výročí a připomíná, proč amatérské divadlo přežívá

Nabídka divadelních workshopů, seminářů a kurzů je dnes větší než kdy dřív. Vedle tradičních vzdělávacích akcí pořádaných divadelními organizacemi vznikají desítky komerčních kurzů vedených známými herci, lektory nebo různými vzdělávacími agenturami. Jak se v nabídce zorientovat? A podle čeho poznat, že investované peníze a čas skutečně přinesou něco užitečného? Právě o tom jsme si v podcastu Divadelní cancy povídali s Martou Veselou, která prošla řadou hereckých, pedagogických i tvůrčích workshopů a dnes sama působí jako lektorka dramatické výchovy. Známé jméno není zárukou kvality Jedna z prvních věcí, na kterou Marta upozorňuje, je jednoduchý omyl, kterého se dopouští mnoho zájemců: vybírají… Číst dále: #38 Ne každá dílna stojí za to. Jak si vybrat divadelní workshop, který vás opravdu posune?

Co si představíte pod pojmem amatérské divadlo? Premiéra v kulturáku, zájezd na přehlídku, večerní zkoušky po práci? Pro Petra Matouška z Mladoboleslavska je to jen část příběhu. Jeho soubor už dávno překročil hranice klasického jeviště. Vedle běžných inscenací pořádá interaktivní detektivní večeře, divadelní prohlídky zámku, putování po stopách Karla Hynka Máchy nebo rodinné programy pro děti. A právě o tom byla řeč v nejnovější epizodě podcastu Divadelní cancy. Když nestačí jen hrát Matoušek není mezi ochotníky neznámé jméno. Několik let připravoval podcastový pořad Kurýr, ve kterém navštěvoval divadelní akce a mapoval dění v regionu. Přestože dnes projekt spí, přiznává, že… Číst dále: #37 Divadlo jako dobrodružství. Petr Matoušek dokazuje, že ochotníci nemusí čekat, až diváci přijdou za nimi

Herec může perfektně znát text, přesně vědět, kdy má vstoupit na scénu, a přesto může divák cítit, že „něco nesedí“. Problém přitom nemusí být ve slově, ale v těle. Hostem podcastu Divadelní cancy byl herec, mim, choreograf a pedagog Lukáš Šimon, který se věnuje pohybové spolupráci při vzniku inscenací. Řeč byla o práci s ochotníky, hereckých blocích, minimalismu, klaunerii i o tom, proč někdy jeden pohled řekne víc než několik replik. Lukáš Šimon vystudoval nonverbální divadlo na HAMU a vedle vlastní herecké práce se věnuje pohybové spolupráci na inscenacích. Jeho úkolem přitom nemusí být vytvořit velkou choreografii. Často přichází ve… Číst dále: #36 Nestačí jen dojít z bodu A do bodu B. Lukáš Šimon o pohybu, který na jevišti vypráví

Kostým by neměl být tím, co se několik týdnů před premiérou vytáhne ze skříně, přinese z domova nebo objedná z nejbližšího e-shopu. Je součástí výkladu inscenace, ovlivňuje pohyb herce a spolu se scénou, světlem a barvou pomáhá divákovi číst příběh. Scénograf a kostýmní výtvarník Miroslav Král v podcastu Divadelní cancy nabídl řadu praktických postřehů, které mohou být užitečné právě pro amatérské soubory. Nezačínejte otázkou, kde seženeme kostýmy Jednou z nejčastějších slepých uliček je podle Miroslava Krále snaha vytvořit co nejvěrnější „historické kostýmy“. Divadlo totiž není muzeum ani filmová rekonstrukce. Přesné citace historického oděvu jsou náročné finančně, materiálově i řemeslně a… Číst dále: #35 Kostým není převlek. Miroslav Král radí, jak o výpravě přemýšlet už od první zkoušky

Stačí vzít knihu, posadit herce na židle, dát jim text do desek a nechat je číst? Scénické čtení může na první pohled působit jako jedna z nejjednodušších divadelních forem. Ve skutečnosti ale otevírá řadu dramaturgických, režijních i hereckých otázek. O tom, co scénické čtení vlastně je, kdy po něm sáhnout a proč někdy není potřeba jeho hranice přesně definovat, jsme v Divadelních cancech mluvili s Matějem Veličkou ze Studia D3 Karlovy Vary. Jedna z prvních otázek, která se při úvahách o scénickém čtení nabízí, zní překvapivě jednoduše: Proč vlastně chceme daný text scénicky číst? Podle Matěje Veličky by odpověď rozhodně… Číst dále: #34 Scénické čtení není jen čtení na jevišti. O jeho možnostech s Matějem Veličkou

Co vlastně potřebuje člověk k tomu, aby se stal dobrým hercem? Talent, odvahu, dobrý hlas, pohybovou průpravu – nebo jednoduše tisíce hodin práce? O profesionálním hereckém vzdělávání, přijímacích zkouškách, práci s tělem a hlasem, ale také o překvapivě blízkém světě cosplaye jsme mluvili s herečkou Kateřinou Hrdinovou, která působí v Divadle pod Palmovkou a vedle divadla se řadu let věnuje také soutěžnímu cosplayi. Talent? Především se nebát Slovo talent se v divadle používá často, ale málokdo dokáže přesně říct, co se pod ním skrývá. Podle Kateřiny Hrdinové je navíc obtížné oddělit vrozené předpoklady od schopností, které člověk získá předchozí zkušeností.… Číst dále: #33 Herec se nikdy nepřestává učit. Kateřina Hrdinová o talentu, technice i cosplayi

Desítky účinkujících, živý orchestr, osmdesátikilový kříž, litry umělé krve a historický areál vodního hradu Lipý. Pašijové hry v České Lípě nejsou běžnou divadelní inscenací, kterou lze jednoduše přestěhovat z jednoho jeviště na druhé. Každý rok na Velký pátek znovu vzniká událost na hranici divadla, rituálu a komunitní slavnosti. O její historii a současné podobě vyprávěl v podcastu Divadelní cancy jeden z jejích tvůrců a účinkujících Štěpán. Pašijové hry patří k nejstarším formám evropského divadla. Dramatizovaný příběh posledních dnů Ježíše Krista se po staletí vyvíjel od jednoduchých liturgických výjevů až k rozsáhlým představením, do nichž se zapojovaly celé komunity. Takovou tradici… Číst dále: #32 Když už to není jen divadlo. Českoklipské pašije staví na síle místa, hudby a skutečného davu

Má smysl po padesáté inscenovat Maryšu? Má neprofesionální soubor raději sáhnout po prověřeném textu, nebo napsat vlastní? A co zůstane divadlu ve chvíli, kdy dokáže umělá inteligence vytvořit scénář během několika sekund? Hostem podcastu Divadelní cancy byla režisérka Daniela Špinar. Debata, která začala u dramaturgie a klasických textů, se postupně dostala až k samotné podstatě divadla – k příběhu, člověku a živému setkání. Hned v úvodu rozhovoru Daniela Špinar zmínila inscenaci, která ji v poslední době zaujala: francouzský dokumentární projekt pracující se skutečnými lidmi a jejich vlastními příběhy. Tématem byl sexuální život uprchlíků – tedy oblast, o níž se příliš… Číst dále: #31 Daniela Špinar: Divadlo není muzeum. Důležitější než titul je téma a živé setkání

Podcast Divadelní cancy oslavil první narozeniny. Místo klasického hosta se tentokrát za mikrofony sešla trojice David, Líba a Jiří, aby odpovídala na otázky posluchačů, připomněla začátky projektu a zamyslela se nad tím, co jim rok pravidelného natáčení vlastně přinesl. Nechyběly spory o amatérské divadlo, zákulisí výroby ani dvě novinky – spolupráce s Divadelník.cz a soutěž pro posluchače. Když Divadelní cancy vznikaly, nebylo vůbec jisté, zda formát přežije několik prvních epizod. Z nápadu, který měl původně především nabídnout prostor k debatám o amatérském divadle a k režisérským „duelům“, se ale během roku stal pravidelný podcast s hosty z amatérské i profesionální… Číst dále: #30 Rok Divadelních canců: od nejistého experimentu k podcastu, který propojuje divadelní světy

LARP a divadlo mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. V obou případech člověk vstupuje do cizí postavy, buduje její vztahy, hledá motivace a reaguje na situace, které přináší příběh. Zásadní rozdíl? LARP nemá klasický scénář ani publikum. A právě proto může být pro herce překvapivě užitečnou zkušeností. O tom, co si z něj může odnést amatérské divadlo, mluvila v podcastu Divadelní cancy zkušená hráčka a autorka LARPů Zuzana Hrnčířová. LARP neboli Live Action Role Playing lze zjednodušeně popsat jako hraní role v reálném prostředí. Hráč dostane postavu, její minulost, vztahy, motivace a cíle. Na rozdíl… Číst dále: #29 LARP jako herecká laboratoř: Co si z něj může vzít amatérské divadlo

Herec a divadelník Pavol Smolárik se na Jiráskově Hronově věnoval tomu, co při běžné řeči často přestáváme vnímat – hudebnosti slova. V semináři zkoumal s účastníky hlas, rytmus, zvuk, společnou recitaci i úplné osvobození od představy, že člověk musí umět „správně“ zpívat. V podcastu Divadelní cancy mluvil také o své zkušenosti s amatérským divadlem, o hlasových blocích a o tom, proč může být chyba v divadle někdy cennější než technická dokonalost. Pavol Smolárik má za sebou spolupráci s řadou českých scén a divadelních projektů. V rozhovoru pro Divadelní cancy ale přišla řeč především na jeho hronovský seminář, jehož tématem byly… Číst dále: #28 Pavol Smolárik: Každé slovo má svůj rytmus, tempo i barvu

Jak dostat na jeviště patnáct nebo dvacet dětí z prvního stupně tak, aby nevzniklo jen hromadné pásmo, ale skutečné divadlo s příběhem a čitelnými postavami? Václava Makovcová a Jana Barnová z třebotovského souboru Třiboty na to nemají žádný zázračný recept. Jejich metoda stojí především na trpělivosti, důvěře, dobrém textu a přesvědčení, že s dětmi je třeba mluvit stejně otevřeně jako s dospělými. Historie Třibot sahá podle vzpomínek jejich vedoucích vlastně ještě před rok 2002, který bývá uváděn jako začátek souboru. Už dříve se pustily do Pošťácké pohádky, tehdy ovšem podle hotového scénáře a, jak samy přiznávají, ještě bez větší představy,… Číst dále: #27 Třiboty z Třebotova: Děti musejí příběhu rozumět. Pak ho dokážou předat

Jak během jednoho týdne pracovat s dětmi, které mají rozdílné zkušenosti s divadlem, některé přijdou jen na pár dní a jiné se s jevištěm setkávají vůbec poprvé? Leona Houtková a Tereza Mátlová, absolventky dramatické výchovy na DAMU, vedly na Jiráskově Hronově seminář pro děti od pěti do osmi let. Namísto snahy rychle z nich udělat malé herce vsadily především na hru, fantazii a bezpečné prostředí. Nakonec z toho přece jen vzniklo představení – Perníková chaloupka, do níž se dokázal probojovat dokonce i Sonic. Když Leona Houtková a Tereza Mátlová přijely na Jiráskův Hronov vést seminář Pohádkovým světem letem, nemohly si… Číst dále: #26 Pohádkovým světem letem. Když se děti k divadlu dostávají přes hru

Jak funguje ochotnický soubor, když zrovna nestojí na jevišti? Kdo vybírá hry, kde bere peníze, kam jezdí, co ho drží pohromadě – a co naopak může jeho fungování pořádně zkomplikovat? Nová dokumentární série portálu Divadelník.cz nazvaná Z druhé řady chce ukázat amatérské divadlo nejen prostřednictvím inscenací, ale především skrze lidi, kteří je vytvářejí. O projektu v podcastu Divadelní cancy hovořili Tomáš Čiverný a David „Dave“ Skrbek. Portál Divadelník.cz oslavil v roce 2025 pět let své existence a spolu s tím začal výrazněji přemýšlet o tom, kam se posunout dál. Výsledkem je mimo jiné větší důraz na video. Vedle kratších formátů… Číst dále: #25 Z druhé řady: Divadelník.cz chce ukázat ochotnické soubory bez příkras

Zápis hraní amatérského divadla v Česku na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO byl jednou z nejvýraznějších událostí tuzemské ochotnické scény posledních let. Za několika minutami slavnostního schválení se ale skrývaly roky práce, složité hledání správných formulací i cesta české delegace do Indie. O tom, co se dělo před zápisem i přímo na místě, vyprávěl v podcastu Divadelní cancy Jakub Pilař, který českou amatérskou divadelní komunitu na zasedání UNESCO zastupoval. Myšlenka dostat české amatérské divadlo mezi prvky nehmotného kulturního dědictví není zdaleka nová. Jakub Pilař během rozhovoru připomněl, že s Lenkou Lázňovskou dokonce dohledali článek už z roku 2010, v němž… Číst dále: #24 Z Česka až do Indie. Jak se hraní amatérského divadla dostalo na seznam UNESCO

Co odlišuje dobré amatérské divadlo od inscenace, při které se divák po půlhodině začne vrtět na židli? Podle Roberta Kuneše, kterého můžeme potkávat na desítkách přehlídek po celé republice, to nemusí být mimořádné herecké výkony ani drahá technika. Mnohem důležitější jsou poctivost, důslednost, energie a schopnost herců skutečně existovat společně na jevišti. O tom všem mluvil v podcastu Divadelní cancy. Robert Kuneš patří k lidem, které pravidelní návštěvníci amatérských divadelních přehlídek pravděpodobně někdy zahlédli v hledišti. Sám hraje, věnuje se organizaci festivalů a za rok vidí velké množství profesionálních i amatérských inscenací. Právě proto se nabízí jednoduchá, ale vlastně velmi… Číst dále: #23 Robert Kuneš: Dobré divadlo musí být poctivé, důsledné a uvěřitelné

Co mají společného Sherlock Holmes, školní kantýna, postapokalyptický svět a narození Ježíše Krista? V Rumburku docela hodně. Místní tradice vánočních her ukazuje, že dva tisíce let starý příběh lze vyprávět znovu a znovu – pokud člověk nezapomene, proč jej vlastně vypráví. O tradičně netradičních vánočních příbězích mluvil v podcastu Divadelní cancy režisér Mirek Ževička. České Vánoce mají své Popelky, prince, čerty a každoroční debaty o tom, zda byly staré televizní pohádky opravdu lepší než ty nové. Právě od nich se odrazila i debata Divadelních canců. Zatímco Líba nedá dopustit na S čerty nejsou žerty, Jirka má slabost pro temného Třetího… Číst dále: #22 Když se Ježíš narodí v postapokalypse. V Rumburku hrají vánoční příběh pokaždé jinak

Světlo není jen rozsvítit a zhasnout a zvuk není jen zmáčknout „play“. Divadelní technik musí znát inscenaci, rozumět jejímu rytmu a zároveň zůstat tím nejklidnějším člověkem v sále. O světlech, zvuku, černých dírách na jevišti i souborech, které technika zajímá až ve chvíli, kdy „někdo nemá roli“, mluvil v podcastu Divadelní cancy dlouholetý divadelní technik Pavel Hurych. Rozhovor vznikl krátce po festivalu FEMAD, kde Pavel Hurych převzal ocenění za celoživotní přínos amatérskému divadlu a podíl na formování festivalu. Sám své zásluhy příliš neprožívá. „Já jsem rád, když všechno funguje nebo když můžu pomoct,“ říká v rozhovoru. A právě slovo funguje… Číst dále: #21 Pavel Hurych: Dobrá technika dokáže představení zvednout. Špatná ho může zabít

Jak vzniká inscenace, když na začátku neleží hotový dramatický text? Co všechno může herec objevit o postavě ještě předtím, než začne hrát napsané situace? A může být dokumentární divadlo objektivní? Dramaturg, režisér a performer Boris Jedinák v rozhovoru pro Divadelní cancy mluvil o své hronovské herecké laboratoři, autorském zkoušení i inscenaci Privatizace. Boris Jedinák strávil pět let jako kmenový dramaturg Divadla Na zábradlí. Nyní působí na volné noze, k Zábradlí se však bude vracet při přípravě další inscenace. Dlouhodobě spolupracuje také s Petrem Erbesem a ve své tvorbě se pohybuje na hranici režie, dramaturgie, performance, autorského a dokumentárního divadla. Právě… Číst dále: #20 Boris Jedinák: Autorské divadlo neznamená začít z ničeho

Jak se dívají na divadlo děti, co může jejich zpětná vazba nabídnout dospělým divadelníkům a proč má smysl strávit dva roky učením se režie po víkendech? V Divadelních cancech se tentokrát propojily zdánlivě vzdálené světy – celostátní přehlídka divadla pro děti Fimfárum Český Krumlov, Nučický kahan a režijní školička Amatérské divadelní asociace. Společného mají překvapivě mnoho: potřebu setkávat se, dívat se na práci druhých a o divadle přemýšlet. Fimfárum: nikoli dětské divadlo, ale divadlo pro děti Hned na začátku rozhovoru bylo potřeba vyjasnit jednu drobnost, která ovšem drobností vlastně vůbec není. Fimfárum není přehlídkou dětského divadla. Je to celostátní přehlídka… Číst dále: #19 Děti poznají kalkul. A režie se nejlépe učí praxí

Režisér, autor, pedagog, porotce a člověk, který výrazně ovlivnil několik generací amatérských divadelníků. František Zborník dokázal být při hodnocení nekompromisní, aniž by kohokoliv ponižoval. Dokázal během několika minut odhalit problém inscenace a jedinou poznámkou otevřít cestu k jeho řešení. Ve vzpomínkovém rozhovoru podcastu Divadelní cancy na něj vzpomínala jeho žena Vlaďka Zborníková. „Kdyby si měl vybrat jenom jednu z činností, které dělal, vždycky by si vybral pedagoga,“ vzpomíná Vlaďka Zborníková. Právě schopnost učit a předávat zkušenosti možná nejlépe charakterizuje Františka Zborníka – člověka, jehož jméno je spojeno s Divadelním klubem Jirásek Česká Lípa, vodňanskou Šupinou, přehlídkami, režijním vzděláváním i řadou… Číst dále: #18 František Zborník: Uměl říct tvrdou pravdu tak, že jste měli chuť začít znovu

Herectví není soubor několika triků, které se člověk naučí během jednoho workshopu. Je to neustálé zkoušení, hledání a ukládání nových možností do vlastní herecké zkušenosti. O hereckém jednání, práci pohledem i pohybem a o tom, proč na jevišti hrajeme i ve chvíli, kdy mlčíme, jsme v Divadelních cancech mluvili s Miroslavem Ondrou, pedagogem JAMU a pravidelným lektorem Jiráskova Hronova. Miroslav Ondra je spojený s Janáčkovou akademií múzických umění v Brně, Ateliérem muzikálového herectví Petra Štěpána i s amatérským divadlem – mimo jiné působil v prostějovském Divadle Point. Na Jiráskově Hronově se v posledních letech pravidelně objevuje jako vedoucí hereckých seminářů.… Číst dále: #17 Herec nehraje jen tehdy, když mluví. Miroslav Ondra o hereckém jednání

Jak poznat, že inscenace nefunguje? Někdy velmi snadno – diváci se nesmějí tam, kde se smát měli, děti si začnou hrát pod jevištěm a v horším případě lidé během představení rovnou odcházejí. Mnohem těžší je zjistit proč. Divadelní cancy se tentokrát místo cizích chyb pustily do vlastních a z nepovedených inscenací se pokusily vytáhnout několik překvapivě praktických poučení. Přiznat, že se inscenace nepovedla, není pro autora ani režiséra právě příjemná disciplína. Zvlášť když jde o stejnou osobu. Přesně do takové situace se ale v minulosti dostali Jirka i David z Divadelních canců. Oba napsali vlastní text, oba jej zároveň inscenovali… Číst dále: #16 Když se představení nepovede. Co si můžeme odnést z vlastních divadelních průšvihů

Svaz českých divadelních ochotníků není jen organizací, která stojí za několika přehlídkami. Pomáhá souborům, propojuje jednotlivé regiony, pořádá vzdělávací semináře a především drží při životě síť lidí, pro které je amatérské divadlo podstatnou součástí života. O tom, jak SČDO funguje a proč má Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou tak výjimečnou atmosféru, jsme si povídali s Vlaďkou Koďouskovou. Na začátku rozhovoru přišla řeč na představení, která v poslední době zaujala. Od groteskního venkovního divadla přes loutkovou variaci na Maryšu až po inscenace, které prošly několika přehlídkami. Vlaďka Koďousková připomněla například Maryšu Vávrovu Tomáše Hájka z Poniklé, která klasický titul… Číst dále: #15 Krakonošák se musí zažít. SČDO spojuje soubory, přehlídky i lidi napříč republikou

Herec Divadla Husa na provázku, lektor improvizace a zdravotní klaun Dalibor Buš přijel letos na Jiráskův Hronov poprvé – a rovnou jako lektor semináře Humor v improvizaci. S Divadelními cancy mluvil o tom, proč se herci nemají snažit prodávat fór, proč je někdy lepší pouze reagovat, proč neexistuje špatné herectví a proč by si každý, kdo se postaví na jeviště, měl čas od času položit jednoduchou otázku: Proč? Na Jiráskův Hronov se Dalibor Buš původně příliš netěšil. Po sezoně plné hraní, workshopů a práce zdravotního klauna chtěl mít alespoň přes prázdniny od divadla pokoj. Nakonec ho ale Hronov pohltil natolik,… Číst dále: #14 Dalibor Buš: Humor vzniká ve chvíli, kdy se nesnažíme být vtipní

Jak poznat dobrou divadelní hru? Co se mohou ochotníci naučit od profesionálních herců? A proč musí režisér vědět už na první zkoušce, kdy bude premiéra? Ve druhé části rozhovoru pro Divadelní cancy pokračoval Bohumil Gondík v povídání o svém způsobu práce – a přidal i plány na nové kulturní centrum v někdejším Divadle Kampa. „Bohuši, nauč se vybírat texty“ Jedna z nejdůležitějších režijních lekcí přišla podle Gondíka velmi brzy. Nastudoval detektivku, odjel s ní na přehlídku a tam mu jeden ze zkušenějších divadelníků v zásadě řekl: Nauč se vybírat si texty. Pro mladého režiséra to nebyla zrovna pochvala. Jenže následovalo… Číst dále: #13 Dobrý text je základ. Bohumil Gondík o dramaturgii, hercích a novém divadle na Kampě

Když se řekne Sokol, většina z nás si představí tělocvičnu, nářadí a hromadné skladby. Jenže vedle cvičenců patřili k sokolovnám od počátku také ochotníci, zpěváci, muzikanti nebo tanečníci. O historii sokolského divadla, jeho přehlídkách i cestě amatérských herců až na jeviště Národního divadla vyprávěl v Divadelních cancech režisér Bohumil Gondík. Tělocvična? Ano. Ale rovnou s jevištěm Spojení Sokola a divadla může dnes působit skoro překvapivě. Podle Bohumila Gondíka je ale naopak hluboce zakořeněné v samotné sokolské tradici. Sokol totiž podle něj nikdy neusiloval jen o zdravé tělo. Stejně důležitý měl být kulturně vzdělaný člověk. A když se po českých městech… Číst dále: #12 Od sokolovny až na Národní. Bohumil Gondík o tradici sokolského divadla

Jiráskův Hronov se blíží stému ročníku, ale rozhodně nechce být muzeem vlastní tradice. Festival se postupně modernizuje, rozšiřuje nabídku seminářů i hracích prostor a zároveň si hlídá to, co je pro něj možná nejdůležitější – aby zůstal místem osobního setkávání. O současnosti festivalu, jeho seminářích, divácích i spontánních hronovských „ptákovinách“ jsme v Divadelních cancech mluvili s jeho programovým ředitelem Janem Jolínkem. Když se mluví o Jiráskově Hronovu, snadno se sklouzne k historii. Ostatně málokterý český divadelní festival se může pochlubit tak dlouhou a nepřerušenou tradicí. Jenže Hronov není pouze připomínkou toho, co bylo. Podle jeho programového ředitele se pořadatelé každým… Číst dále: #11 Jiráskův Hronov není jen přehlídka. Je to místo, kde se divadelní světy potkávají

Začal jako oslava Aloise Jiráska a přehlídka několika inscenací jeho her. Postupně přežil hospodářskou krizi, nacistickou okupaci, komunistickou ideologii i rozpačité hledání nové podoby po roce 1989. Jak se z malé slavnosti v Jiráskově rodišti stal „ochotnický Olymp“, přiblížil v podcastu Divadelní cancy dlouholetý programový ředitel festivalu Milan Strotzer. Když se o Jiráskově Hronovu mluví jako o vrcholu českého amatérského divadla, může to znít jako trochu opotřebovaná fráze. Jenže málokterá kulturní událost je s českým ochotnickým divadlem spojena tak těsně. Hronov není pouze místem, kam se postupuje z druhových celostátních přehlídek. Je také kronikou českého amatérského divadla – a v… Číst dále: #10 Jiráskův Hronov: ochotnický Olymp, který nezastavila válka ani režim

Napsat text, vymyslet scénu, hudbu i světla, naučit se hodinovou inscenaci a nakonec ji sám odehrát. Jaroslav Střelka si před více než dvaceti lety našel v divadle jednoho herce způsob tvorby, který mu umožňuje mít inscenaci od první poznámky až po poslední světelnou změnu ve vlastních rukou. V Divadelních cancech mluvil o tom, jak jeho monodramata vznikají, proč se brání přirovnávání ke stand-upu i proč někdy trvá dva roky, než se vůbec začne zkoušet. K divadlu jednoho herce se Jaroslav Střelka dostal vlastně díky jednoduché poznámce kolegy. Kolem roku 2004 mu cestou z přehlídky Karel Krejčí, někdejší učitel a zároveň… Číst dále: #9 Jaroslav Střelka: Monodrama není stand-up. Pořád chci, aby to bylo divadlo

Co se stane, když herci přesně určíte, kde má stát, jak rychle má mluvit a kdy se má pohnout – ale necháte na něm, co v daném okamžiku jeho jednání znamená? Divadlo Kámen si za více než dvě desetiletí vybudovalo vlastní divadelní jazyk založený na minimalismu, rytmu, precizní formě a překvapivě velké herecké svobodě. O jeho vzniku, profesionalizaci, divácích i o tom, proč je někdy dobré nevzdat režijní nápad, i když při zkoušce vůbec nefunguje, mluvil v Divadelních cancech Petr Odo Macháček. Divadlo Kámen vznikalo před více než pětadvaceti lety způsobem, který zná nejeden amatérský soubor: několik lidí, inzerát a… Číst dále: #8 Pevná forma, svobodný herec. Petr Odo Macháček o tom, jak funguje Divadlo Kámen

Co vlastně znamená „hrát“? Stačí správně říct repliku, přidat emoci a ve vhodnou chvíli přejít zleva doprava? David, Jirka a Líba z Divadelních canců se tentokrát bez hosta pustili do tématu herecké práce, režijních poznámek, nápovědy i vztahu mezi hercem a režisérem. A nakonec došli také k otázce, proč někdy stojí za to vidět opravdu špatné divadlo. „Jednejte slovem.“ Jedna z těch divadelních pouček, které znějí jednoduše, dokud se člověk nepokusí vysvětlit, co vlastně znamenají. Právě od ní se odrazila debata Divadelních canců. Slovo totiž na jevišti není pouze nositelem informace. Když se dvě postavy hádají, herec nemá pouze pronášet… Číst dále: #7 Nestačí říkat text. Herec musí na jevišti jednat

Jak dostat z amatérského herce maximum, aniž by ho režisér násilím tlačil do předem připravené představy? Režisér Jaroslav Kodeš sází na přirozenost, přesné pojmenování situace a především na souhru. V rozhovoru pro Divadelní cancy mluvil také o největších nešvarech amatérského divadla, smyslu přehlídkových rozborů nebo o tom, proč je rozhlas pro herce nemilosrdnou zkouškou řemesla. Jaroslav Kodeš patří k lidem, které lze potkat snad na všech myslitelných stranách divadla. Režíruje, dlouhodobě spolupracuje s amatérskými soubory, jeho domovským souborem je Rádobydivadlo Klapý, pohybuje se v rozhlase a pravidelně objíždí divadelní přehlídky jako člen lektorských sborů. Jen za první část roku podle… Číst dále: #6 Jaroslav Kodeš: Herec je pro mě první a poslední. Režie má vycházet z přirozenosti

Dobré představení samo o sobě nestačí. Pokud o něm nikdo neví, diváci do hlediště nepřijdou. Tomáš Čivrný z DS Vojan Libice, herec, autor, režisér a jeden z lidí stojících za portálem Divadelník.cz, mluvil v Divadelních cancech o propagaci amatérského divadla, sociálních sítích i o své cestě od herectví k režii. „Tohle je běh na dlouhou trať. Nic nejde ze dne na den,“ říká Tomáš Čivrný o propagaci divadelního souboru. Podle něj nejde najít jeden zázračný recept, který naplní sál. Úspěch vzniká postupným skládáním jednotlivých „puzzlíků“ – pravidelné práce na sociálních sítích, kontaktů v divadelní komunitě, návštěv přehlídek i vztahu s… Číst dále: #5 Tomáš Čivrný: V propagaci divadla vítězí autenticita. A režii se člověk učí i na špatných představeních

Loutky nejsou jen pro děti, pohádka nemusí být bezpečně zaoblená a loutka by rozhodně neměla přijít na scénu jen proto, že režisér neví, jak vyřešit složitou situaci. Host Divadelních canců z Ilegumovy divadelní společnosti mluvil o loutkářském řemesle, tvorbě pro rodiny i o tom, proč může být setkání s loutkou mimořádně užitečné také pro činoherní amatérské soubory. K loutkovému divadlu se dostal trochu oklikou. Vystudoval biologii a botaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, loutky si ale vyráběl už dávno předtím. Během vysokoškolských studií se najednou ocitl hned v několika amatérských loutkových souborech a postupně se z koníčku stalo povolání. Přesto… Číst dále: #4 Loutka není záchranná brzda. Musí mít v inscenaci důvod

Profesionální dramaturgyně, členka karlovarského ochotnického spolku D3 a vedoucí úkolu Databáze českého amatérského divadla Petra Richter Kohutová byla hostem podcastu Divadelní cancy. Řeč byla o dramaturgii v amatérských souborech, programech k inscenacím, autorských právech, současné dramatice i o tom, proč je důležité posílat informace do databáze amatérského divadla. A také o jednoduché věci: někdy soubor nepotřebuje dramaturga s funkcí, ale člověka, kterému důvěřuje a který se umí dívat zvenčí. Petra Richter Kohutová spojuje profesionální a amatérské divadlo. Jako dramaturgyně hostuje v profesionálních divadlech, zároveň je členkou karlovarského D3, působí jako porotkyně na přehlídkách a nově vede úkol Databáze českého amatérského… Číst dále: #3 Petra Richter Kohutová: Dramaturg není hlídač textu. Potřebujete někoho, kdo se dívá zvenčí

Jakub Pilař je herec, režisér a dramaturg Ochotnického spolku ŽUMPA Nučice a od roku 2023 také předseda Amatérské divadelní asociace. V Divadelních cancech se ale řeč netočila jen kolem organizace přehlídek a vzdělávání. Dostalo se především na praktickou stránku režie: jak najít správný text, podle čeho poznat, že stojí za další čtení, proč si vyřešit autorská práva ještě před první zkouškou a nakolik má režisér vlastně herce režírovat. Přehlídky a druhá šance Hned v úvodu bylo potřeba rozmotat jednu z tradičně největších záhad českého amatérského divadla: systém postupových přehlídek. Podle Pilaře je ve skutečnosti jednodušší, než na první pohled vypadá.… Číst dále: #2 Jakub Pilař: Čím míň člověk režíruje, tím líp

Improvizovat může každý. Stačí přijít na jeviště, přijmout nabídku spoluhráče a začít hrát. Alespoň tak jednoduché to někdy zvenčí vypadá. Zkušenost Magdy, která během Erasmu strávila tři měsíce v univerzitní improvizační skupině v Glasgow, ale ukazuje, že mezi chutí improvizovat a skutečně fungujícím improvizačním divadlem je pořádný kus cesty. O skotské improvizaci, kulturní bariéře, dlouhých formách i o tom, proč může být osvobozující hrát představení, u něhož vlastně vůbec nezáleží na výsledku, mluvila v Divadelních cancech. Na Erasmus do Glasgow nejela Magda primárně za divadlem. Přesto na univerzitních chodbách narazila na plakáty studentské improvizační skupiny Improv Tea Time a rozhodla… Číst dále: #1 Improvizace ve třiceti lidech? V Glasgow rozhodně neplatilo, že méně je více