Fandův dýchánek ve Svitavách je trochu zvláštní zvíře mezi krajskými postupovými přehlídkami. Nevede totiž jediným směrem. Studentské divadlo se tu potkává s loutkami, poezií, experimentem i dětskými soubory a z jediné přehlídky lze zamířit hned na několik celostátních scén. Divadelní cancy se proto vydaly zjistit, co je vlastně Fanda zač – a odvezly si především pořádnou dávku optimismu z nastupující divadelní generace.

Fandův dýchánek se ve Svitavách konal 17. a 18. dubna 2026 a během dvou dnů obsadil Fabriku, Divadlo Trám a alternativní klub Tyjátr. Přehlídka vznikla spojením někdejšího Svitavského Fandy a Svitavského dýchánku, čímž vznikl nezvykle široký postupový rozcestník. Z jednoho místa se dnes doporučuje či nominuje na Šrámkův Písek, Mladou scénu, Wolkrův Prostějov, Dětskou scénu i Loutkářskou Chrudim.

A jestli někdo stále tápe, jak poznat inscenaci vhodnou právě pro Fandův dýchánek, organizátor Michal Kadlec ze Střediska kulturních služeb města Svitavy nabízí poměrně jednoduché pravidlo.

„Jestliže to není klasická činohra, tak to patří k nám,“ shrnul během rozhovoru.

Fanda je pes. Opravdu

Začněme ale tím nejdůležitějším: kdo je vlastně Fanda?

Kdo by v názvu přehlídky hledal významného svitavského divadelníka, zakladatele souboru nebo zasloužilého režiséra, bude zklamán. Fanda byl podle Michala Kadlece pes ředitele.

A právě k tomuto původnímu nonsensovému nápadu se pořadatelé chtějí vrátit i vizuálně. Současná grafická podoba přehlídky má podle Kadlece ustoupit nové identitě, v níž by se konečně objevil skutečný čtyřnohý Fanda. Zároveň se podle něj připravuje i návrat k názvu Svitavský Fanda.

Podstatnější než jméno je ale specifická dramaturgická otevřenost přehlídky. Šestnáct inscenací letošního programu se přesouvalo mezi třemi velmi odlišnými prostory: komorním Trámem, velkým sálem Fabriky a alternativním Tyjátrem. Právě možnost usadit každý tvar tam, kde mu bude nejlépe, je jednou z praktických výhod svitavské přehlídky.

„Východní Čechy jsou loutkáři,“ poznamenává Kadlec, ale poměr jednotlivých divadelních druhů se rok od roku výrazně mění. Jednou převládnou dětské soubory, jindy loutkáři nebo experiment. Fandův dýchánek tak nemá jednu jasnou estetiku. Je spíš místem, kde se potkává všechno, co se nevejde do klasické činoherní přihrádky.

Šestnáct let, deset let divadla

Jedním z nejzajímavějších setkání celého dýchánku byl rozhovor s Prokopem Jelínkem ze souboru Frgál na nitkách. Je mu šestnáct let. S divadlem ale začal přibližně v šesti.

Frgál na nitkách vznikl z mladých divadelníků z Brna a okolí a už jeho prvotina Křest svatého Vladimíra se v roce 2024 dostala přes Dětskou scénu až na Jiráskův Hronov. Ve Svitavách tentokrát soubor uvedl autorskou inscenaci Okenice, kterou vytváří kolektivně bez klasického režiséra.

Právě Jelínkova herecká práce zaujala reportéra Divadelních canců natolik, že po představení přišla řeč na herecký střih, odstup od role nebo herecké ego – tedy pojmy, o nichž se šestnáctiletý herec někdy dozvěděl až ve chvíli, kdy mu někdo řekl, že je na jevišti používá.

Jelínek přitom nepopsal žádnou tajnou hereckou metodu. Především prostě hraje.

„Asi je to jen z těch dramaťáků, jako zkušenost,“ říká. Herecký střih ho podle vlastních slov baví právě proto, že ho fascinuje rychlá proměna.

Ještě zajímavější je způsob, jakým Frgál na nitkách tvoří. Soubor nemá člověka sedícího před jevištěm, který by rozděloval pohyb, určoval výklad a na konci rozhodl, co platí. Nápady přicházejí od členů souboru a celek se postupně skládá. Teprve potom si mladí tvůrci zvou lidi zvenčí jako „třetí oko“ a ptají se, co nefunguje nebo čemu divák nerozumí.

„My se na tom tak shodneme. Někdo něco navrhne a ostatní řeknou: tohle si nemyslím, tohle mi přijde dobrý. […] Je to demokratické,“ popisuje Jelínek.

Výsledek evidentně fungoval. Okenice byly ve Svitavách doporučeny jak na Mladou scénu, tak na Loutkářskou Chrudim. Později získaly na Loutkářské Chrudimi cenu za svébytnou autorskou poetiku a inteligentní humor a přes Mladou scénu i Chrudim se nakonec dostaly také do programu letošního Jiráskova Hronova.

Porotce není kat

O mladém divadle jsme následně mluvili také s členem lektorského sboru Vítem Malotou.

Jeho zkušenost dobře ilustruje zvláštnost Fandova dýchánku. Malota se pohybuje jak na činoherních přehlídkách, tak kolem studentského, experimentujícího a mladého divadla. A podle něj nelze všechny tyto inscenace poměřovat stejným metrem.

U konverzační komedie se může lektor soustředit na řemeslo, stavbu situace a zákonitosti žánru. U studentského nebo experimentálního divadla ho mnohem více zajímá výpověď tvůrců: proč právě toto téma chtějí sdělit a proč právě tímto způsobem.

Přehlídka podle něj může být především místem konfrontace. Soubor, který doma spolehlivě baví své publikum, vstupem na festival najednou mění kontext. Publikum ho nezná. Lektoři neznají místní vztahy ani souvislosti. A právě tehdy se může ukázat, zda chce soubor pouze hrát, nebo také slyšet jiný pohled a dál růst.

Malota zároveň upozorňuje na odpovědnost samotných lektorů. Prakticky každý divadelník podle něj zažil rozbor, po kterém měl chuť s divadlem skončit. Opačným extrémem jsou okamžiky, kdy se soubor po několika letech vrátí a řekne, že právě určitá připomínka pro něj byla zásadní.

Právě sledování takového vývoje je podle Maloty jedním z nejsilnějších zážitků práce lektora.

Česká specialita? Nadhled a jevištní svoboda

Rozhovor se postupně dostal i k otázce, zda vůbec existuje něco jako typicky české divadlo.

Malota se přitom vyhnul oblíbenému „laskavému českému humoru“ a nabídl zajímavější odpověď: jevištní svobodu.

U mladých souborů ho nezajímá dokonalá estetizace nebo bezchybné řemeslo tolik jako schopnost jednoduše na jevišti existovat. Vnímat partnera. Poslouchat se. Skutečně spolu mluvit.

„Když na tom jevišti dokážou existovat, dokážou vnímat svého partnera, dokážou spolu navzájem mluvit, poslouchat se, tak si myslím, že to nejzásadnější a leckdy nejtěžší už mají splněno,“ říká.

Při srovnání s polskými mladými soubory pak upozorňuje ještě na další českou vlastnost – téměř automatickou potřebu odstupu. I vážné téma máme tendenci trochu shodit, okomentovat nebo před ním postavit ochrannou vrstvu cynismu. Polské soubory podle jeho zkušenosti dokážou mnohem samozřejměji přijmout patos a výrazné gesto.

Ani jedno přitom není lepší. Právě setkání s jinou divadelní kulturou může ukázat, že věci, které jsme už dávno sami zavrhli jako nefunkční, mohou v jiném kontextu fungovat velmi dobře.

Gerta Schnirch očima mladých

Na opačném konci dramaturgického spektra od hravých Okenic stálo Vyhnání Gerty Schnirch souboru BezOhledu z libereckého Dramacentra Bezejména.

Mladí tvůrci sáhli po románu Kateřiny Tučkové a tématu poválečného odsunu německého obyvatelstva. Inscenace vznikala opět kolektivně, bez klasického režiséra. Členka souboru, která předlohu přinesla, držela základní dramaturgický směr, jednotlivé obrazy a řešení však vznikaly společně.

Proč si ale mladí lidé vybírají události, které sami nezažili?

Protože jejich témata nezůstala v minulosti.

V případě Gerty Schnirch je to především kolektivní vina a možnost převracet perspektivu. Historická situace je konkrétní, mechanismy lidského chování už tolik ne. Členka souboru zároveň otevřeně říká, že práce na inscenaci byla vzděláváním i pro samotné tvůrce – některé detaily poválečného zacházení s německým obyvatelstvem pro ni byly před začátkem práce překvapivé.

A právě mladý věk může být paradoxně výhodou. Soubor si podle ní může dovolit jít velmi daleko, pracovat na hraně divácké únosnosti a „šlapat do toho“ způsobem, který by u starších interpretů působil úplně jinak.

Porota nakonec Dramacentru Bezejména udělila cenu za hledání svébytného jevištního výrazu v inscenaci Vyhnání Gerty Schnirch.

Přehlídka jako místo, kde se člověk nebojí slyšet „ne“

Společným tématem rozhovorů nakonec nebyly ani loutky, ani experiment, ani postupové mechanismy.

Byla jím zpětná vazba.

Prokop Jelínek mluvil o přizvání „třetího oka“. Vít Malota o odpovědnosti lektorů. A členka souboru BezOhledu o tom, že porota není skupina lidí, která přijela inscenaci potopit.

Po několika měsících práce totiž soubor zákonitě přestává některé věci vidět. Pohled zvenčí proto nemusí znamenat příkaz k opravě. Je to informace. Něco přijmout, něco odmítnout, nad něčím začít znovu přemýšlet.

„Nechytneme se všeho a nezměníme všechno, co nám řekli, ale určitě je dobré se nad tím zamyslet,“ shrnula členka BezOhledu.

A možná právě v tom je největší síla Fandova dýchánku.

Na dvě dubnové noci se ve Svitavách sejdou lidé, kteří dělají velmi rozdílné divadlo. Někteří s loutkami, jiní s poezií, další s historickým traumatem nebo třicetiminutovou absurdní hrou. Někdo hraje desetiletí, jinému je šestnáct.

A všichni jsou na chvíli nuceni podívat se na vlastní práci očima někoho jiného.

Pokud má amatérské divadlo někde hledat budoucnost, pak možná právě tady: mezi lidmi, kteří ještě nemají pocit, že už vědí, jak se má divadlo správně dělat.