Divadelní překlad není jen technická služba, která převede text z jednoho jazyka do druhého. Je to první interpretace hry, základní stavební materiál inscenace a někdy také nenápadná past. Jak poznat, že překlad nefunguje? Co může dělat amatérský soubor, když mu text v češtině „nesedí“? A proč nestačí říct: vždyť tomu přece rozumíme?

Michal Zahálka bývá v prostředí amatérského divadla často spojován s autorskými právy. Sám ale upozorňuje, že právník není. Zkušenosti nasbíral mimo jiné během působení v agentuře Aura-Pont a z praxe překladatele, dramaturga, redaktora a porotce. V rozhovoru pro Divadelní cancy se proto tentokrát nemluvilo jen o licencích, ale hlavně o překladech divadelních her. A velmi prakticky: z pohledu souboru, který si vezme do ruky zahraniční text a chce ho uvést na jevišti.

Překlad může souboru pomoci. Ale také ho zradit

Zahálka popisuje situaci, s níž se setkal na amatérských přehlídkách: soubor nastuduje zahraniční komedii v českém překladu, jenže text od začátku nefunguje. Repliky na sebe nenavazují, pointy vyšumí, motivace postav působí podivně a inscenace pak bojuje s problémem, který nevznikl až na zkoušce. Je zakódovaný už v české verzi hry.

Důležité je, že to nemusí být vina souboru. Pokud neovládáte jazyk originálu, často nemáte šanci poznat, že se v překladu ztratila slovní hříčka, idiom, kulturní narážka nebo jemná logika dialogu. U komedie to přitom bývá fatální. Komedie může být bláznivá, ale musí mít vnitřní logiku. Postavy se mohou dostat do absurdní situace, ale v jejím rámci by jejich jednání mělo dávat smysl. Když najednou nedává, je dobré zbystřit.

Jedna chyba z překladu špatný překlad nedělá. I dobrému překladateli uteče idiom, přehlédne narážku nebo zvolí řešení, s nímž by někdo jiný nesouhlasil. Problém nastává ve chvíli, kdy má člověk chuť brát červenou tužku do ruky u každé třetí repliky.

Jak může soubor poznat, že je něco špatně?

Neexistuje jednoduchý test. Přesto Zahálka nabízí několik vodítek.

První je číst text nahlas. Ne jen individuálně doma, ale společně, pokud možno s lidmi, kteří vnímají rytmus dialogu. Divadelní text není román. Má se říkat. Když se replika nedá vyslovit, když se herec opakovaně zadrhává, když odpověď nepůsobí jako odpověď, je to signál.

Druhé vodítko je logika situací. Zvlášť u komedie by měl soubor sledovat, zda postavy jednají pochopitelně vzhledem k tomu, co vědí, chtějí a čeho se bojí. Pokud by se postava musela během jedné scény čtyřikrát vnitřně přepnout, jen aby odůvodnila jednu repliku, možná není problém v hereckém výkladu, ale v textu.

Třetí věc je rytmus. Překlad nemusí převést každé slovo doslova. Někdy je důležitější, aby zachoval tempo, délku, údernost a energii původní repliky. Když originál pracuje s krátkým výbuchem a čeština ho rozvede na půl stránky, sice se možná sdělí význam, ale změní se povaha celé situace.

Nejdřív číst, potom platit

Praktická rada zní banálně, ale je zásadní: než soubor zaplatí licenci a rozhodne se text inscenovat, měl by si ho důkladně přečíst. Agentury běžně poskytují texty k přečtení. A pokud mají k dispozici originál, je možné se zeptat i na něj.

Samozřejmě ne každý ochotnický soubor má francouzštináře, italštináře nebo někoho, kdo přečte dramatický text v originále. Ale u angličtiny už to může být častější. A i když jazyk neovládáte dokonale, může být užitečné alespoň porovnat podezřelá místa, případně požádat někoho zvenčí.

Pokud soubor zjistí problém až po zakoupení licence, může se obrátit na agenturu a situaci řešit. Není jisté, jaké řešení se v konkrétním případě najde, ale mlčet a trápit se s nefunkčním textem nemusí být nejlepší cesta.

Překládat si hru sami? Nejdřív povolení

Velmi častá představa zní: našli jsme skvělou zahraniční hru, někdo z nás umí jazyk, tak si ji přeložíme. Podle Zahálky je ale potřeba postupovat opatrně. Než se člověk pustí do překladu současné hry, měl by kontaktovat agenturu a požádat o povolení k překladu.

Jinak se může stát, že překlad sice vznikne, ale nebude možné ho legálně uvést. Agentura může sdělit, že už existuje autorizovaný překlad, případně že překlad připravuje někdo jiný. U současného dramatu se obvykle autorizuje jeden překlad, pokud není důvod k jinému postupu.

Jiná situace nastává u starých volných děl. Shakespeare je dávno volný, ale jeho moderní překlady volné nejsou. Soubor si tedy může vybrat, zda bude hrát například překlad Martina Hilského, Jiřího Joska nebo jiný. Neměl by si ale z různých překladů udělat vlastní „nejlepší mix“. Licence se vztahuje ke konkrétnímu překladu a překladatel je také autor, jehož práci je třeba respektovat.

Škrty, přesazení reálií a šedé zóny

Amatérské soubory často upravují text podle svých možností. Škrtají postavy, mění pohlaví rolí, přesazují místní narážky do srozumitelnějšího prostředí. Zahálka upozorňuje, že z hlediska licenčních smluv se tím soubor může dostávat do šedé zóny.

Ne každý zásah bude někdo řešit. V praxi se drobné úpravy často dějí. Ale je dobré vědět, že autor nebo agentura na ně může být citlivá. Zvlášť u větších zásahů, jako je vypuštění důležité postavy, změna významu scény nebo přepis kulturních reálií, je bezpečnější se ptát.

Z překladatelského hlediska přitom nahrazování narážek něčím srozumitelnějším není samo o sobě hřích. Substituce nebo domestikace jsou legitimní metody. Jenže to, co je z hlediska překladu obhajitelné, může někdy narazit na představu autora o věrnosti dílu.

Zahálkova opatrná rada zní: škrt je obvykle bezpečnější než připisování.

Ty, vy, dialekt a jiné pasti

Divadelní překladatel neřeší jen význam slov. Musí rozhodnout i věci, které originál někdy vůbec neříká. Typickým příkladem je angličtina, která nerozlišuje tykání a vykání. V češtině se ale překladatel rozhodnout musí. Kdo si s kým tyká? Kdo vyká? A změní se to během hry?

U historických textů je to ještě složitější. V některých starších hrách si vykají i manželé nebo členové rodiny. Překladatel se musí rozhodnout, zda tuto konvenci zachová, nebo ji přiblíží dnešnímu vnímání vztahů.

Podobně obtížné jsou dialekty. Převádět irskou angličtinu do chodštiny nebo londýnský přízvuk do brněnského hantecu může působit násilně. Neexistuje jedno správné řešení. Někdy pomůže obecná čeština, jindy lehce příznaková mluva, jindy je lepší nářeční rovinu vůbec nepřepínat do konkrétní české oblasti.

AI jako pomocník, ne jako překladatel

V rozhovoru došlo i na umělou inteligenci. Zahálka ji neodmítá jako nástroj. Může pomoci s rešerší, s odhalením slovní hříčky nebo s orientací v problematickém místě. Ale nenahradí překladatele, který ví, co hledá, co chce říct a jak má replika fungovat na jevišti.

Zásadní je také opatrnost ohledně autorských práv. Vkládat celý cizí dramatický text do volně dostupného online nástroje je podle něj riskantní. Něco jiného je pracovat s krátkým úryvkem a nástrojem, nad jehož nastavením má uživatel kontrolu; něco jiného je nahrát čtyřicet stran chráněného textu do služby, u níž nevíte, co se s daty děje.

Překladatel není nepřítel souboru

Z celého rozhovoru vyplývá ještě jedna důležitá věc: překladatel není pouhý prostředník a už vůbec ne překážka. Je to tvůrce, jehož práce zásadně ovlivní herce, režiséra, dramaturga i diváka. Když odvede práci dobře, soubor na něj možná ani nepomyslí. Když ji odvede špatně, může se na jevišti rozpadnout i jinak dobře vybraná hra.

Pro amatérské soubory z toho plyne jednoduché ponaučení. Překlad je potřeba brát jako součást dramaturgie. Nestačí se ptát, kolik má hra postav, zda je komediální a jestli se vejde do možností souboru. Je třeba se ptát i na to, zda český text opravdu funguje.

A když nefunguje, nemusí to znamenat, že je špatná hra. Možná jen někdo cestou mezi originálem a jevištěm ztratil pointu.