Jiráskův Hronov není jen přehlídkou toho nejlepšího z českého amatérského divadla. Na několik dní se celé město mění v podivuhodný organismus, v němž vedle sebe fungují divadelní sály, semináře, koncerty, stánky, pohádky pro děti, noční diskuse i obyvatelé Hronova, kteří možná za celý rok do Jiráskova divadla nevkročí. Letošní ročník navíc výrazně připomněl, že amatérské divadlo má po zápisu na seznam UNESCO příležitost oslovit i lidi mimo svou tradiční komunitu.

„Myslím si, že bych ho snesla i víc,“ shrnula svou první návštěvu Hronova Líba z podcastu Divadelní cancy. Na festivalu strávila tři odpoledne – od čtvrtka do soboty – a právě pohled člověka, který hronovský rituál absolvoval poprvé, ukazuje jednu z jeho zvláštností. Festival se totiž nedá úplně zredukovat na seznam zhlédnutých inscenací. Město v tu chvíli jednoduše žije divadlem: na náměstí, v sálech, v parku i mezi nimi.

Dva Hronovy v jednom městě

Možná právě proto během podcastové debaty padla otázka, zda vedle sebe neexistují vlastně dva Hronovy.

První tvoří lidé, kteří přijíždějí z celé republiky na představení, semináře a diskuse. Přesouvají se mezi Jiráskovým divadlem, sálem Josefa Čapka, sokolovnou a dalšími hracími prostory, řeší inscenace a jsou schopni strávit divadlem prakticky celý den.

Druhý Hronov žije především v parku. Přicházejí tam rodiny s dětmi a místní obyvatelé, zastaví se na pohádku či koncert, dají si něco k jídlu a zase odejdou. Člověk tak může bydlet v Hronově, každoročně festival zažívat – a přesto roky nevstoupit do jeho hlavních divadelních sálů. Právě takové zkušenosti zazněly i v rozhovorech, které vznikaly během festivalu.

Neznamená to ale nutně, že si oba světy překážejí. Naopak. Možná je jednou z největších příležitostí současného Hronova právě hledání míst, kde se mohou potkat.

Čtvrtek, kdy divadlo vyšlo ven

Takovým místem byl letos především čtvrteční Den živého dědictví. Oficiální program jej připravil jako oslavu zápisu „Hraní amatérského divadla v České republice“ na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO a zároveň deseti let českého a slovenského loutkářství na tomto seznamu. Český amatérský divadelní fenomén byl na seznam UNESCO zapsán 10. prosince 2025.

Podle Jakuba Pilaře, předsedy Amatérské divadelní asociace, šlo o jeden z divadelně nejintenzivnějších dnů Hronova posledních let. Hrálo se i tam, kde se běžně nehraje – mimo klasické scény, v parku a dalších veřejných místech. Stačilo opustit jedno představení a člověk prakticky narazil na další. Jakub Pilař je ostatně jednou z výrazných osobností současného amatérského divadelního dění; letošní festival jej ve svém Zpravodaji představoval jako herce, režiséra, dramaturga, producenta a předsedu Amatérské divadelní asociace.

Vedle divadla se v parku prezentovaly i další prvky živého kulturního dědictví. Návštěvníci mohli sledovat například práci sklářů u mobilní pece. V podcastu zazněla hezká drobnost: po dokončení jednotlivých výrobků prý lidé sklářům spontánně tleskali skoro jako hercům po představení.

A právě v tom možná spočívala síla celého dne. Amatérské divadlo se na chvíli nepředstavovalo samo sobě. Ocitlo se mezi dalšími tradicemi a hlavně před lidmi, kteří do parku nepřišli nutně proto, že jsou ochotníci. Jak v debatě zaznělo, společný stánek mohl připravovat relativně malý okruh divadelníků, ale prošly kolem něj stovky dalších návštěvníků.

Hronov s dětmi

Výrazným tématem letošního festivalu byly také děti. Odpolední parkový program byl z velké části rodinný a fungování dvou scén umožňovalo téměř plynulé střídání jednotlivých produkcí.

To ovšem otevírá otázku kvality. Parkový program je zdarma a jeho dramaturgie musí neustále balancovat mezi dostupností, finančními možnostmi festivalu a úrovní nabízených inscenací. Část programu obstarávají amatérské soubory, které přijíždějí za podstatně skromnějších podmínek než profesionální divadla. Jakub Pilař v debatě upozornil, že právě u dětského divadla by však neměla být nižší kvalita omlouvána tím, že jde o bezplatný doprovodný program.

Dařilo se podle něj také dětským seminářům. Děti si během týdne vytvořily vlastní festivalovou partu – podobně jako jejich dospělí kolegové na seminářích. A právě rodiny jsou skupinou, která je na Hronově stále viditelnější. Pokud se na festival přesouvají celé, bude podle diskutujících do budoucna potřeba přemýšlet nejen o programu pro děti, ale i o službách, které rodičům umožní festival skutečně prožít.

Týden dovolené, po kterém potřebujete dovolenou

Hronov má ještě jednu zvláštnost: řada lidí si na něj bere týden dovolené, aby si během něj prakticky neodpočinula.

Ráno seminář, oběd, Problémový klub, odpolední a večerní představení, následná diskuse – a kdo má stále dost sil, přesune se ještě za hudbou nebo přáteli. Ke konci týdne jsou účastníci unavení, někdy nemocní, a přesto se příští rok vracejí.

„Já jsem odpadl hned cestou z Hronova a ležel jsem tři dny v kuse,“ popsal s nadsázkou Jakub Pilař vlastní letošní zkušenost.

Právě tahle intenzita ale vysvětluje, proč je Hronov mnohem víc než přehlídka inscenací. Lidé se zde potkávají opakovaně, vznikají přátelství i tvůrčí spolupráce a jednotlivé generace divadelníků se začínají prolínat. Někdo přijede poprvé jako student, jiný na Hronov jezdí desítky let. Někdo chce vidět co nejvíc divadla a s nikým se příliš nebavit, jiný téměř nestíhá představení, protože tráví čas s lidmi.

Obě možnosti jsou legitimní.

Jak dostat amatérské divadlo z vlastní bubliny?

Právě tady se však skrývá i problém, který se debatou táhl prakticky celou dobu.

České amatérské divadlo má obrovskou komunitu, vlastní přehlídky, média, organizace i publikum. Jenže informace často cirkulují stále mezi stejnými lidmi. Ti vědí, že kvalitní amatérská inscenace může bez problémů konkurovat běžné profesionální produkci. Pro diváka stojícího mimo tuto komunitu ale slovo „ochotnický“ stále nemusí fungovat jako známka kvality.

Líba upozornila ještě na praktičtější bariéru: kultura je pro řadu lidí drahá a obtížně dostupná. Člověk z menší obce musí řešit nejen cenu vstupenky, ale dopravu a často i poslední spoj domů. Když už jednou za čas investuje do divadelního večera, může proto sáhnout spíše po známém profesionálním jménu než po souboru, který nezná.

Jednou z cest by mohlo být větší zapojování kvalitních amatérských souborů do abonentních cyklů kulturních domů, druhou spolupráce se školami. Smyslem by nebylo vytvořit amatérům další uzavřený prostor, ale naopak je dostat před publikum, které by se pro jejich návštěvu samo od sebe nerozhodlo.

A právě zápis na seznam UNESCO může být v tomto směru silným argumentem. Nikoli jako medaile, kterou si české amatérské divadlo pověsí samo sobě na zeď, ale jako příležitost vysvětlovat veřejnosti, proč má tato činnost smysl.

Největší úkol začíná po oslavách

Projekt Amatéři sobě, který měl kolem zápisu na seznam UNESCO vytvářet společnou platformu a propagovat dění v amatérském divadle, podle Jakuba Pilaře nenaplnil všechny původní ambice. Zmiňoval mimo jiné plánovanou akci v Národním divadle, která se nakonec neuskutečnila, i nejistotu dalšího financování. Zároveň ale projekt dokázal rozběhnout kalendář, v němž se z původních několika událostí týdně postupně objevovaly desítky akcí.

Možná právě tady se rozhoduje o tom, co bude následovat.

Zápis na seznam UNESCO byl významným okamžikem. Den živého dědictví ukázal, jak může vypadat chvíle, kdy amatérské divadlo skutečně vystoupí ze svého prostředí a začne se představovat veřejnosti. Samotný zápis ale nové publikum do hlediště nepřivede.

To musí udělat divadelníci sami.

Jiráskův Hronov 2026 v tomto ohledu nabídl zajímavý obraz: město plné lidí, kteří se celý rok nemusí potkat, ale na několik dní sdílejí stejné ulice, park a kulturní program. Jedni vědí, kdo letos postoupil z které přehlídky, druzí přišli na koncert a třetí jen vzali dítě na pohádku.

A možná právě mezi druhou a třetí skupinou sedí budoucí diváci amatérského divadla.