Jiráskův Hronov je pro české amatérské divadelníky téměř poutním místem. Jenže co znamená pro lidi, kteří divadlem nežijí? Reportáž Divadelních canců se tentokrát vydala nejen do sálů, ale také do parku, ulic, čajovny nebo k festivalovým taxíkům. A ukázala Hronov jako zvláštní organismus, v němž se vedle sebe potkávají špičky amatérského divadla, místní obyvatelé, náhodní návštěvníci i lidé, kteří přijeli prostě na pivo a něco k jídlu.

96. Jiráskův Hronov se letos konal od 31. července do 8. srpna. Oficiálně jde o celostátní mezidruhovou přehlídku amatérského divadla s mezinárodní účastí, jejíž součástí jsou vedle inscenací také semináře, diskusní kluby, koncerty a další program. Jenže stačí opustit divadelní sál a po několika desítkách metrů může Hronov vypadat docela jinak.

„Jirázkovky? My jezdíme hlavně na jídlo a drinky“

Jedna z prvních oslovených návštěvnic přijela z nedalekého Náchoda. Na otázku, proč na Hronov jezdí, odpověděla bez divadelních frází: mladí podle ní berou akci především jako zábavu. Stánky, jídlo, pití, kamarádi. O tom, že se právě ocitla uprostřed jedné z nejvýznamnějších akcí českého amatérského divadla, prakticky nevěděla.

Divadlo se tam hraje? Ano. Co konkrétně? Netuší.

„My tam fakt jezdíme jenom za tím jídlem a za těma drinkama,“ zazní v reportáži.

Právě tahle odpověď možná vypovídá o Hronově víc než řada festivalových proklamací. Divadelníci mají přirozenou tendenci pohybovat se ve vlastní bublině, v níž je postup na Jiráskův Hronov vrcholem několikaměsíčního či několikaletého snažení. O pár metrů dál se ale pohybují lidé, pro které jsou „Jirázkovky“ jednoduše městskými slavnostmi.

A možná je to dobře.

Protože právě tady vzniká prostor, kde se s divadlem může potkat někdo, kdo by si na něj jinak vstupenku nikdy nekoupil.

Gen D: představení není hotové premiérou

Z úplně opačného konce divadelního spektra přišel rozhovor s Adamem Jurčíkem ze souboru Gen D. Jejich autorská inscenace Nádraží Sladivody, kterou Jurčík napsal a režíroval společně s Danielem Kloudou, prošla od předpremiéry na Kaškově Zbraslavi přes celostátní Divadelní Piknik v Mostě až na letošní Jiráskův Hronov. Oficiální materiály potvrzují, že na mostecké přehlídce získali Jurčík s Kloudou cenu za scénář a inscenace následně zamířila do programu Jiráskova Hronova.

A právě cesta mezi přehlídkami se ukázala jako podstatná.

Jurčík přiznává, že od Zbraslavi se představení proměnilo. Došlo k výměně představitele hlavní role, přibyly trampské písně a drobné herecké akce v pozadí, inscenace se zkracovala a především se znovu řešily motivace jednotlivých postav a způsob, jakým k divákovi dopravit zamýšlené téma.

Zpětná vazba z přehlídky tak nebyla rozsudkem, ale pracovním materiálem.

„Děláme si takový dramaturgický okénko,“ popisuje Jurčík debaty, které neprobíhají pouze mezi ním a Kloudou, ale také společně s herci. U ženské postavy Evy například znovu hledali její vztah k ostatním postavám a to, co se odehrává v její hlavě.

Je to možná jedna z nejzajímavějších odpovědí na otázku, proč může tatáž inscenace na různých přehlídkách působit výrazně odlišně. Nezměnila se nutně její základní koncepce. Změnila se přesnost, s níž ji soubor dokázal sdělit.

Miroslav Ondra: Nehodnotit. Argumentovat

O zpětné vazbě byla řeč také s Miroslavem Ondrou, dramaturgem, hercem a pedagogem, který na letošním Hronově moderoval Diskusní klub. Festival jej představuje jako dramaturga Městského divadla Brno, pedagoga muzikálového herectví na JAMU a zkušeného porotce amatérských přehlídek.

Jeho přístup k diskusi je přitom překvapivě prostý: připravit si několik témat a záchytných otázek, ale především vytvořit prostředí, v němž lidé skutečně reagují jeden na druhého.

A co má dělat soubor, když se ocitne uprostřed ostré debaty o vlastní inscenaci?

Nezbláznit se z ní.

Interpret, který na veřejnou diskusi přijde, musí podle Ondry počítat s tím, že uslyší názorové spektrum a že některé názory budou v přímém rozporu s jeho vlastní představou o inscenaci. Smyslem není názory cenzurovat, ale udržet diskusi slušnou a věcnou.

Ještě zajímavější je jeho doporučení těm, kteří zpětnou vazbu poskytují.

Méně hodnotit, více argumentovat.

„Líbilo – nelíbilo“ může být legitimním začátkem, nemělo by však být koncem. Podstatné je pojmenovat, proč něco na konkrétního diváka působilo určitým způsobem. Místo definitivního „to bylo blbý“ se tak dostáváme k přesnějšímu „já jsem to takhle vnímal“ nebo „tohle jsem tam viděl“.

A právě tím se otevírá možnost, že různí lidé budou ze stejného jevištního prostředku vyvozovat naprosto rozdílné závěry – a přesto mohou mít všichni pravdu.

Existují vůbec objektivní pravidla dobrého divadla?

Debata se tím nevyhnutelně dostala k otázce, která se nad amatérskými přehlídkami vznáší neustále: lze kvalitu divadla objektivně změřit?

Ondra je k podobné představě čím dál skeptičtější.

S přibývající zkušeností podle svých slov stále méně věří v existenci pevného souboru pravidel, která musí dobré divadlo dodržovat. Jedno však považuje za zásadní: komunikaci. Tvůrce musí vytvořit podmínky pro vznik společného kódu mezi jevištěm a hledištěm.

To neznamená, že znalost pravidel nemá cenu. Naopak – jejich vědomé porušování může být zdrojem humoru, významu i překvapení. Současně ale připouští, že řada funkčních divadelních postupů mohla vzniknout jednoduše proto, že je někdo bez teoretického zázemí vyzkoušel a ony začaly fungovat.

Nakonec se tedy znovu vracíme k divákovi.

Divadlo podle Ondry nevzniká pouze na jevišti. Do výsledku vstupuje také konkrétní publikum, jeho rozpoložení a konkrétní večer. Tatáž inscenace proto může při dvou reprízách fungovat úplně jinak. Tvůrci nemusí divákovi podbízet výsledek, měli by ale přemýšlet nad tím, co mu posílají a co si z představení může odnést.

Jan Julínek: Do parku s nimi

A jak tedy k divadlu dostat lidi, kteří o něj původně vůbec nestojí?

Jan Julínek, programový ředitel Jiráskova Hronova, má jednoduchou odpověď: poslat je do parku. Julínek je s festivalem dlouhodobě spojen a jako jeho programového ředitele jej uvádí jak databáze Amatérského divadla, tak samotný festival.

Park nabízí hudbu, jídlo i program pro děti. A zároveň divadlo.

Člověk, který by si cíleně lístek na amatérské představení nekoupil, se tak může s divadlem potkat náhodou. A pokud ho osloví, možná příště do divadla přijde sám. Právě tento přesah považuje Julínek za jednu z důležitých funkcí festivalu.

Hronov tak není jen přehlídkou pro již přesvědčené.

Je také obrovskou náborovou akcí, která se přitom jako náborová akce netváří.

Dvacet minut, dvě performerky a několik sklenic

Jedním z nejsilnějších čistě divadelních setkání reportáže byla dvacetiminutová inscenace Ema mele maso strakonického souboru ženšen.

Autorkou je Tereza Kortanová, režii, scénografii a hereckou realizaci vytvořila společně s Marií Holkupovou. Oficiální program Jiráskova Hronova inscenaci charakterizuje jako dílo na pomezí divadla objektů a materiálového experimentu. Na Hronov se dostala na doporučení Loutkářské Chrudimi.

Základními protagonisty nejsou klasické loutky, ale sklenice.

Do nich se nalévá voda, objevuje se pěna, kameny a další materiály. S rostoucí postavou přibývá tekutiny, u matky naopak životní energie postupně ubývá. Kameny představují těžkosti. Přesto tvůrkyně otevřeně přiznávají, že ne každý význam vznikal podle předem sepsaného symbolického slovníku. Některé věci prostě zkoušely, přelévaly, kombinovaly a význam se rodil až během práce.

Kortanová původně chtěla zpracovat „předávání genetického bordelu z generace na generaci“. Z tohoto prvního impulsu se postupně vyvinulo téma vztahu dítěte a matky a životního cyklu.

Pozoruhodná je i geneze samotné dvojice. Marie Holkupová naskočila do inscenace pouhé dva dny před prvním hraním poté, co původní partnerka účast odřekla. Festivalový rozhovor tuto mimořádně rychlou spolupráci potvrzuje.

Výsledkem je příklad inscenace, u níž není nutné, aby tvůrce dokázal každou asociaci akademicky vysvětlit. Někdy stačí, že význam vytvoří materiál, herec a divák společně.

Hronov jako živý organismus

A pak jsou tu lidé, bez nichž by festivalová legenda vůbec nefungovala.

Místní žena, která se do rodného Hronova vrací z Prahy právě na festival a vypomáhá v čajovně. Řidička festivalového taxi, která na představení sama prakticky nemá čas, protože vozí návštěvníky mezi Hronovem, Velkým Poříčím a Náchodem. Pořadatelé, pro něž je pojem „odpočinek“ během festivalového týdne spíše teoretickou kategorií.

A vedle nich lidé z Náchoda, kteří přijedou na atrakce s dětmi, na koncert, na drink nebo jednoduše proto, že se v Hronově něco děje.

Možná právě tím je Jiráskův Hronov zvláštní.

Pro jedny je vyvrcholením celoroční práce a místem, kam se soubor složitě probojovává přes postupové přehlídky. Pro druhé je týdnem diskusí o herectví, režii, komunikaci a smyslu divadla. Pro další je to jednou ročně město plné lidí, hudby, stánků a nočního života.

A všichni jsou přitom na jednom místě.

Divadelníci někdy rádi přemýšlejí, jak přivést k divadlu nové publikum. Hronov nabízí jednu z možných odpovědí: postavit divadlo doprostřed života a počkat, kdo o něj zakopne.