Šestnáct monologů a dialogů, šestadvacet mladých herců a hereček a čtyři věkové kategorie. Národní přehlídka Kandrdásek SČDO přivezla do Neratovic výběr toho nejlepšího z oblastních kol. Vedle soutěžení ale nabídla také zajímavý pohled na to, jak dnes mladí lidé přemýšlejí o divadle. Podle předsedkyně SČDO Vlaďky Koďouskové stále častěji sahají po závažných tématech, zatímco porotce Jan Hejral by jim doporučil více pracovat s temporytmem, pauzou a pointou. V jednom se však dospělí mohou od mladších kolegů učit bez výhrad – v bezprostřednosti.

Národní kolo 37. ročníku Kandrdásku SČDO se uskutečnilo 18. dubna ve Společenském domě v Neratovicích. Z oblastních kol v Bystřici u Benešova, Desné, Horšovském Týně, Brně a Hlučíně do něj postoupilo či bylo doporučeno šestnáct monologů a dialogů, v nichž se představilo celkem 26 soutěžících. Přehlídka je určena dětem a mladým lidem ve věkových kategoriích 8–10, 11–13, 14–15 a 16–18 let.

V letošní porotě zasedli Petra Nedvědová, Tomáš Čivrný a Jan Hejral, který byl zároveň jejím předsedou. Právě Hejral, herec, režisér a pedagog spojený mimo jiné se soubory Krakonoš Vysoké nad Jizerou, Zmatkaři Dobronín či DIVSE Hostivice, se na národní Kandrdásek vrátil druhým rokem.

Největší problém? Temporytmus

Ve srovnání s předchozím ročníkem hodnotil Hejral letošní program poněkud zdrženlivěji.

„Loňský ročník byl pro mě trošičku silnější, ať už co se týká hereckých výkonů, nebo dramaturgického výběru. Letos se to úplně nepotkalo s mojí vizí, kam by se děti mohly směřovat a jak by se s nimi mohlo pracovat,“ říká.

Nejčastější rezervu přitom neviděl ve schopnosti naučit se text nebo vstoupit před publikum, ale v něčem, s čím zápasí i řada dospělých ochotníků – v práci s rytmem výstupu.

„Největší problém letošního ročníku je celkový temporytmus. Málokdo dokáže pracovat s pauzou, s důrazy ve větě nebo s celkovým tempem toho, co říká.“

Je to možná drobnost, která ovšem rozhoduje o tom, zda divák jen slyší správně vyslovený text, nebo skutečně sleduje jevištní jednání. Pauza nemusí být prázdným místem a důraz není jen otázkou hlasitosti. Právě schopnost vědět, kam replika směřuje a kde má přijít její pointa, odlišovala podle Hejrala nejsilnější výkony od ostatních.

Lea Hurábová jako Roxie: energie, pauzy i pointování

Za jeden z vrcholů přehlídky označil Hejral vystoupení Ley Hurábové ze ZUŠ Jana Hanuše v Praze, která se v kategorii 14–15 let představila s monologem z Chicaga. Porota jí udělila diplom za herecký výkon a zároveň diplom za monolog.

A právě na jejím výkonu se podle Hejrala ukázalo všechno, co u části ostatních soutěžících postrádal.

„Měla tam energii a správný drive. Všechno, o čem jsem říkal, že nám letos někdy chybělo, ona naopak měla. Výbornou práci s temporytmem, s pauzami, s pointováním.“

Překvapivá byla podle něj také vyzrálost, s jakou se čtrnáctiletá či patnáctiletá herečka dokázala vypořádat s postavou Roxie – tedy rolí, která rozhodně není psána jako jednoduchá dětská etuda.

„Když vstoupila na jeviště, měla obrovskou energii. Na to, že jde o mladou holku v kategorii čtrnáct až patnáct let, jsme byli velmi mile překvapeni, jak byla schopná tu roli uchopit.“

Dnešní děti si témata vybírají samy

Předsedkyně Svazu českých divadelních ochotníků Vlaďka Koďousková sleduje Kandrdásek i další amatérské přehlídky dlouhodobě. Současná generace mladých divadelníků se podle ní od té před deseti lety v něčem podstatném proměnila: mění se témata, která si na jeviště přináší. Koďousková stojí v čele SČDO od roku 2024.

„Řeší daleko závažnější témata než dříve. Přijde mi, že to, co si vyberou za text, jde přímo z nich. Už to není jen: paní učitelka mi přinesla text a já ho tady přednesu. Jdou do toho s tím, že chtějí ony samy něco říct.“

Právě osobní vztah k tématu považuje za jednu z největších předností současné mladé generace. A u některých účastníků ji překvapila také míra jevištní vyzrálosti.

„Některým ještě nebylo ani patnáct, a přitom by se jejich výstup žánrem i způsobem prezentace skvěle vyrovnal konkurenci dospělých. Bylo vidět, že to není jen narežírované. Že si to sami tvoří. A to je podle mě moc důležité, pokud tomu chtějí pokračovat.“

Bezprostřednost, kterou dospělí ztrácejí

Kandrdásek tak není jen jakousi přípravkou před „skutečným“ dospělým divadlem. V některých ohledech může fungovat i opačným směrem. Na otázku, co si mohou starší herci z výkonů svých mladších kolegů odnést, odpověděl Jan Hejral bez dlouhého rozmýšlení:

„Bezprostřednost. Jednoznačně.“

Je to vlastnost, která se paradoxně může s rostoucí zkušeností z jeviště vytrácet. Dospělý herec už zná postupy, ví, jak repliku zahrát, kde udělat gesto a jak vyvolat reakci publika. Dítě často ještě žádný takový zásobník ověřených prostředků nemá – a pokud je dobře vedené, může místo naučeného „hraní divadla“ jednoduše jednat.

Koďousková zároveň upozorňuje na jednu slabinu současného ochotnického prostředí. Přestože se počty soutěžících v národním kole dlouhodobě příliš nemění a na oblastních přehlídkách podle ní mladých účastníků spíše přibývá, jejich přípravu stále z velké části zajišťují základní umělecké školy. Samotným amatérským souborům se podle ní daří zapojovat mladou generaci podstatně méně.

Neznamená to nutně, že v souborech děti nehrají. Méně často jsou ale vedeny k tomu, aby vystoupily samostatně v monologu či dialogu, převzaly za několik minut na jevišti plnou odpovědnost a dokázaly svůj vlastní pohled na text obhájit.

Nejen pedagogové, ale lidé z divadelní praxe

Proměňuje se proto i způsob, jakým SČDO skládá lektorské a porotní sbory. Podle Koďouskové dříve u dětských přehlídek převažovali pedagogové dramatických oborů základních uměleckých škol. Jejich zkušenost zůstává důležitá, ale neměla by být jediným úhlem pohledu.

„Pro amatérský svět a pro divadelníky jako takové je důležité přistupovat k různým výstupům také trochu jinak, než jak se učí v dramaťácích. Je fajn, když jsou mezi porotci lidé, kteří prošli i divadelním světem, a nejsou to jen pedagogové.“

Kandrdásek tak stojí někde na pomezí soutěže, dílny a setkání nastupující divadelní generace. Po skončení přehlídky navíc následoval rozborový seminář, při němž mohli soutěžící společně s pedagogy diskutovat s porotci o dramaturgii, scénografii, herectví i přirozenosti projevu. Podle oficiálního hodnocení dokázali mladí účastníci nejen přijímat připomínky, ale také kultivovaně obhajovat vlastní pohled na zvolená témata.

A možná právě v tom je hlavní smysl celé přehlídky. Ne každý z šestadvaceti soutěžících bude jednou profesionálním hercem, režisérem nebo členem ochotnického souboru. Někdo si ale odnese schopnost postavit se před lidi, formulovat myšlenku, naslouchat kritice a zároveň si stát za vlastní interpretací.

A pokud u toho neztratí onu Hejralem zmiňovanou bezprostřednost, mohou jednou dospělým divadelníkům připomenout něco, co se během let na jevišti občas zapomíná.