Co mají společného Václav Havel, Viktor Orbán, Shakespeare, OnlyFans a Krteček? Překvapivě mnoho, pokud se ocitnete v Českém národním domě na Manhattanu. V rámci desátého ročníku festivalu Rehearsal for Truth se tam na jaře představila v anglickém scénickém čtení hra Tomáše Ráliše Ofélie OnlyFans. A ukázalo se, že české divadlo může v americkém kontextu začít mluvit trochu jiným hlasem.

Festival Rehearsal for Truth, pořádaný Václav Havel Center a Bohemian Benevolent and Literary Association, oslavil v roce 2026 desátý ročník. Jeho smyslem je přivážet do New Yorku současné divadlo ze střední a východní Evropy a zároveň připomínat Havlův umělecký i politický odkaz. Jarní série scénických čtení začala 23. dubna právě Rálišovou Ofélií OnlyFans.

Umělecký ředitel festivalu Edward Einhorn vysvětluje, že program má dvě základní podoby. Vedle hotových evropských inscenací vznikají scénická čtení, při nichž se překlady evropských her dostávají do rukou amerických režisérů a herců. Pro autora je to zvláštní laboratoř: text se odtrhne od své původní inscenace a najednou se ukáže, co v něm skutečně přežije cestu přes oceán.

Američané by se měli dívat na východ

Pro Einhorna přitom nejde jen o prezentaci exotického „evropského divadla“. Střední Evropa podle něj nabízí americkému publiku zkušenost, která může být překvapivě aktuální.

Americké politické divadlo bývá podle Einhorna často přímočařejší, aktivistické a zaměřené na mobilizaci diváka. Středoevropská tradice je proti tomu mnohdy ironická, skeptická a politický význam ukrývá pod povrchem. Ani jeden způsob nepovažuje za lepší. Právě jejich setkání však může být užitečné.

Jako příklad připomíná Václava Havla. Jeho hry samozřejmě samy o sobě nezpůsobily politickou změnu, ale pomáhaly vytvářet prostředí, v němž bylo možné pojmenovávat absurditu režimu a udržovat společenskou citlivost vůči tomu, co se dělo.

Podobně může podle Einhorna dnešní Amerika něco získat z pohledu na země, které už zažily postupnou erozi demokratických institucí. V rozhovoru zmiňuje mimo jiné Maďarsko a nástup Viktora Orbána. Střední a východní Evropa pro něj proto není uzavřenou historickou kapitolou, ale jakousi politickou laboratoří, jejíž zkušenost má co říci i Spojeným státům.

A právě do tohoto rámce docela přirozeně zapadla i Ofélie OnlyFans.

Hamlet, který přežil internet

Rálišova hra měla českou premiéru 7. června 2025 v Divadle Komedie v rámci Městských divadel pražských. Autor ji zároveň režíroval. Jde o volnou, současnou reinterpretaci světa Hamleta, v níž se rodinná tragédie potkává se sociálními sítěmi, sexualitou, politikou, klubovou kulturou a generací vyrůstající současně ve fyzické i virtuální realitě.

V New Yorku však Ráliš poprvé dostal možnost sledovat svou hru v angličtině a zároveň bez vlastní režijní kontroly.

Anglický překlad vytvořila Eva Daníčková. Nešlo přitom o jednoduché převedení vět z jednoho jazyka do druhého. Ráliš popisuje jejich spolupráci téměř jako dramaturgický proces: společně procházeli místa, jejich významy i kulturní a shakespearovské odkazy. Některé otázky, které při překladu vznikly, dokonce vedly autora zpátky k českému originálu a k jeho dalším úpravám.

A pak přišlo zajímavé zjištění: některé vtipy a „easter eggy“ mohou v angličtině fungovat dokonce lépe než v češtině.

U hry, která se jmenuje Ophelia OnlyFans, to vlastně není překvapivé. Slovní hry, internetový slang a zároveň odkazy na Shakespeara se v anglickém jazykovém prostředí dostávají domů způsobem, který česká verze nutně nemůže zopakovat.

Autor tentokrát nesměl režírovat

Pro Ráliše byla newyorská zkušenost cenná ještě z jednoho důvodu. Pražskou inscenaci své hry sám režíroval. V New Yorku naopak vědomě do zkoušení nezasahoval.

Chtěl vidět, co se stane, když text převezme někdo jiný.

Scénického čtení se ujalo režijní vedení Patrice Miller a do obsazení byli vybráni Yael Haskal, Simon Henriques, Nalina Mann a Gavin Stewart.

„Brál jsem to jako nový podnět pro další psaní a zároveň pro dokončování překladu,“ vysvětluje Ráliš v rozhovoru. Mohl tak sledovat jiné možnosti interpretace, aniž by je okamžitě korigoval podle vlastní představy.

Pro autora, který je zároveň režisérem, je to poměrně luxusní situace: dívat se na vlastní text a na chvíli předstírat, že už mu nepatří.

Politika bez ukazování prstem

Patrice Miller na Rálišově textu zaujala mimo jiné koncentrace současných témat. Sex, drogy, zbraně, taneční hudba, rodina a politika jsou nacpané do jediného světa, který je sice formálně stále Dánskem ze shakespearovského Hamleta, ale zároveň může existovat téměř kdekoliv.

Právě proto se newyorské čtení nesnažilo převádět jednotlivé postavy na konkrétní současné politiky.

Polonius může být politikem, oportunistou i člověkem ochotným ke kompromisům. Motiv „krtka“ zase umožňuje číst postavu jako špiona či informátora – což Miller okamžitě spojilo se středoevropskou zkušeností.

V americkém prostředí navíc podle Miller naráží politické divadlo na ještě jeden problém: skandály se střídají tak rychle, že inscenace založená na jedné konkrétní události může být zastaralá dříve, než se dostane na jeviště. Rálišův text proto funguje spíš jako nádoba, do níž lze nalévat stále nové podoby politického a rodinného rozkladu.

A pak přišel Krtek.

Krteček jako dramaturgická příprava

Miller při přípravě českého textu narazilo také na Krtečka Zdeňka Milera. A nezůstalo jen u letmého seznámení.

„Krtek byl součástí mého dramaturgického průzkumu,“ zaznělo v rozhovoru. Barevnost české animované postavičky se dokonce částečně propsala do vizuálního uvažování o scénickém čtení, například do použití barevných papírových pistolí. Sen dostat českého Krtka přímo na jeviště však zatím zůstal nenaplněn.

Na celou přípravu přitom měl americký tým zhruba týden.

Jedna z hereček přiletěla až z Londýna a zkoušelo se ve velmi sevřeném harmonogramu. Jednoduchá scénografie proto využila mimo jiné prostěradla, která umožnila rychlé proměny prostoru, práci se stíny i okamžitě čitelné obrazy postele. V případné plnohodnotné inscenaci by Miller chtělo pokračovat právě tímto směrem, ale přidat více času na herecké oblouky a zejména na přesnou choreografii stylizované přestřelky.

Česká hra bez českého publika

Newyorské uvedení Ofélie OnlyFans ukázalo ještě jednu zajímavou věc. Současný český text nemusí být v zahraničí zajímavý proto, že je „český“.

Nemusí vyprávět o Praze, komunismu nebo českých dějinách. Ráliš pracuje s Hamletem, rodinnou dysfunkcí, internetovou kulturou, sexualitou a mocí. Přesto v něm americký režijní pohled dokázal najít něco, co souvisí se zkušeností střední Evropy – od vztahu k politické satiře až po motiv informátora.

A zároveň se ukázalo, že překlad nemusí být nutným zlem, při kterém se část originálu ztratí. Může naopak odkrýt něco, co v původním jazyce nebylo tolik vidět.

Ráliš ostatně po New Yorku pokračoval dál. V červnu 2026 následovalo scénické čtení německého překladu Ophelia OnlyFans v Grüner Salon berlínské Volksbühne.

Možná právě v tom se nejlépe naplňuje Einhornova představa festivalu Rehearsal for Truth. Nejde jen o to exportovat středoevropské divadlo do Ameriky a ukázat divákům něco, co doma neznají. Zajímavější okamžik nastává tehdy, když text přejde do jiného jazyka, dostane jiné herce a jiného režiséra – a autor najednou zjistí, že jeho vlastní hra znamená ještě něco dalšího.

A jestli se při tom do Hamleta podaří propašovat i Krtečka, tím lépe.