Co všechno je potřeba k tomu, aby vznikla nová divadelní přehlídka? Nadšená organizátorka, technik, který ví, kde je kobercovka, porota ochotná porovnávat neporovnatelné – a samozřejmě diváci. Divadelní cancy se na druhém ročníku přehlídky Scéna v srdci regionu v Klecanech podívaly na festival ze všech těchto stran.

Druhý ročník přehlídky Scéna v srdci regionu proběhl od 20. do 22. března 2026 v Kulturním centru Rychta v Klecanech. Během tří dnů se představilo pět souborů: Divadelní ochotnický spolek Jirny, Rodinovský spolek víceméně holek, Jakoby herci, Rádobydivadlo Klapý a Divadlo Máj Praha.

Reportér Divadelních canců Jiří Jahoda tentokrát nevyzpovídal jen účinkující. Mikrofon postupně nastavil hlavní organizátorce Haně Krommerové, produkčnímu a technikovi Radku Uchytilovi, jednomu z porotců Ondřeji Lechnýřovi a nakonec i jedné z divaček. Vznikl tak docela plastický obrázek toho, co všechno se skrývá za třemi dny amatérského divadla.

Když vám chybějí role, založte si vlastní soubor

Hana Krommerová má za sebou dlouhá léta v Divadle SUMUS. Dnes už tam podle svých slov působí především organizačně, zatímco vlastní uměleckou energii přesunula do souboru Jakoby herci, který založila v Husinci-Řeži. Důvod podala s nadsázkou: v SUMUSu dlouho dostávala velké role, pak ale dorostla mladší generace hereček, velkých příležitostí začalo ubývat – a tak nezbylo než založit vlastní soubor, napsat vlastní hru a obsadit se do pěkné role.

Samotná přehlídka vznikla podobně nenuceně. Jakoby herci v roce 2024 hostovali v KC Rychta a po představení padl při rozhovoru s tehdejším správcem Rychty Jakubem Šímou nápad: proč tady vlastně neudělat divadelní přehlídku? K dispozici byl prostor, obce Klecany i Husinec byly myšlence nakloněny a z nápadu se postupně stal festival.

Krommerová přiznává ještě jednu důležitou kvalifikaci pořadatele: je prý „maniak na organizování“ a současně „divadelní maniak“. Spojení obou diagnóz se v tomto případě ukázalo jako praktické.

Přehlídka si přitom svou definitivní tvář teprve hledá. První ročník se více obracel k souborům z okolí, ve druhém se organizátoři rozhodli pozvat i vzdálenější a známější tělesa. Výraznou součást programu zatím tvoří autorské divadlo, ale Krommerová nechce festival předčasně uzamknout do jednoho žánru nebo tématu. Pět letošních inscenací ostatně sahalo od komedií až k výrazně závažnější Červené linii.

Základ pořadatelství? Myslet na všechno. A diplomy tisknout dvakrát

Kdo někdy organizoval přehlídku, ví, že její úspěch obvykle nestojí na jedné velké věci, ale na několika stovkách maličkostí. Krommerová to shrnula jednoduše: člověk musí pokud možno domyslet všechno, včas to převést do praktické roviny a současně být připravený na variantu, že něco dopadne úplně jinak.

Druhý ročník jí dal za pravdu.

Největší obavy měla předem z případného odřeknutí některého souboru. To se nakonec nestalo a splnilo se i její přání přivést do hlediště více diváků. Katastrofa přišla z úplně jiné strany. Krommerová preventivně vytiskla diplomy dvakrát, kdyby při jejich vypisování udělala chybu. Jednu sadu následně půjčila porotě, aby se mohla dopředu seznámit s udělovanými cenami.

Porota je polila.

Druhá sada tak přestala být přehnanou organizační opatrností a stala se záchranou slavnostního vyhlášení.

Za organizátorkou navíc nestojí jen soubor. Krommerová v rozhovoru připomíná pomoc Karolíny Šmitákové, členů Jakoby herců a především Radka Uchytila z KC Rychta. Přehlídku pořádají Jakoby herci ve spolupráci s KC Rychta za podpory Klecan a Husince.

Technik, kobercovka a prostor, který původně divadlem není

Radek Uchytil působí v KC Rychta jako produkční a technik. Pro hostující soubor je tedy přesně tím člověkem, za kterým se jde ve chvíli, kdy něco nesvítí, nehraje, nejde zapojit – nebo zmizí kobercová páska.

Právě její dramatické hledání se stalo jednou z historek letošní přehlídky. Kobercovka se naštěstí našla a představení mohla pokračovat.

Rychta přitom není klasické kamenné divadlo. Podle Uchytila je prostor primárně vhodnější pro koncerty, přednášky a další kulturní akce. Má však základní světelnou a zvukovou techniku a především možnost prostor přizpůsobovat. Během přehlídky se tak hrálo jak na jevišti, tak v jiné konfiguraci sálu. Nástrojový backline tu soubory nenajdou, mikrofony, zvukový pult a světelnou techniku ale ano.

Uchytil navíc není technikem bez divadelní minulosti – dříve pracoval v Hudebním divadle Karlín. Zkušenost s profesionálním provozem je na jeho přístupu znát, byť sám upozorňuje, že klecanský sál se vybavením profesionálnímu divadlu samozřejmě rovnat nemůže. Podstatnější je ale možná něco jiného: ochota hledat řešení.

A právě technické zázemí může rozhodovat o tom, zda se hostující soubor na přehlídce cítí jako problém, který je potřeba někam vměstnat, nebo jako partner, kterému se pořadatelé snaží umožnit odehrát inscenaci co nejblíže její původní podobě.

Porotce poprvé: jak porovnat řemeslo s odvahou?

Jedním z porotců druhého ročníku byl profesionální herec Ondřej Lechnýř. Jeho přítomnost byla zajímavá i tím, že má k ochotnickému divadlu mimořádně blízko. Vyrůstal v Rakovníku, kde začínal v DS Tyl, a dodnes se tam příležitostně vrací. V profesionálním divadle v současnosti hostuje mimo jiné v Městském divadle Mladá Boleslav a v Národním divadle.

V Klecanech si ale poprvé naplno vyzkoušel opačnou stranu stolu – roli porotce.

A zjistil, že to vůbec není jednoduché.

Divák může nechat představení působit. Porotce musí začít rozebírat, proč funguje, proč nefunguje, kde vznikla situace, co se děje s herectvím nebo jak je vystavěna režie. Ještě obtížnější je pak vedle sebe postavit inscenace, které používají úplně jiné prostředky. Činohru, pohybové divadlo, autorskou tvorbu nebo hudební tvar nelze poměřit pásmem jako skok do dálky.

Lechnýř se proto při hodnocení opíral mimo jiné o hereckou práci, výstavbu situací, režijní vedení a technickou stránku inscenace. Jenže ani perfektní zvládnutí řemesla ještě automaticky neznamená nejsilnější divadelní zážitek.

Právě tady narazil na jednu z nejzajímavějších porotcovských otázek: má dostat přednost technicky velmi vyspělá inscenace, nebo představení, které je nedokonalé, ale přináší něco vlastního, drzého a odvážného?

Jako příklad řemeslně mimořádně propracované inscenace zmiňoval Červenou linii Rádobydivadla Klapý v režii Jaroslava Kodeše. Vedle ní ale stála například autorská komedie Za gaučem Divadla Máj Praha, která porotce oslovovala jiným způsobem. Za gaučem nakonec získalo cenu za inscenaci a Roman Solčány herecké ocenění.

Co amatérům mohou profesionálové závidět

Lechnýř se v rozhovoru dostal i k věčnému porovnávání profesionálního a amatérského divadla. A místo jednoduchého konstatování, že profesionálové mají lepší řemeslo a amatéři více nadšení, pojmenoval zásadnější rozdíl: svobodu.

Profesionální herec se divadlem živí. Hraje tedy také inscenace, které si sám nevybral, s lidmi, které si nevybral, někdy v koncepci, se kterou nemusí být úplně ztotožněn.

Ochotník nic takového dělat nemusí.

Může si vybrat text, spoluhráče, soubor i způsob práce. Může odejít jinam, hostovat u přátel nebo několik měsíců věnovat projektu jen proto, že ho baví. Platí za to ovšem jinou cenu: hledáním termínů mezi zaměstnáním, rodinou, nemocemi a vším ostatním, co přináší běžný život.

Pro Lechnýře má navíc návrat do DS Tyl Rakovník silně osobní rozměr. Právě tam získal od Aleny Mutinské své první herecké základy a dodnes se vrací jako záskok. Na jevišti se tam navíc může potkat i se svým otcem. Mutinská je s rakovnickým Tylem spojena od roku 1974 a od osmdesátých let patří mezi jeho klíčové osobnosti.

Amatérské divadlo tak profesionálovi může připomenout něco, co se v každodenním divadelním provozu někdy ztrácí: proč vlastně člověk začal divadlo dělat.

Patří politika do divadla?

Debata se od hodnocení inscenací dostala také k tématu politického divadla. Lechnýř odmítl představu, že by se divadlo mělo politickým otázkám vyhýbat. Politická satira i nastavování zrcadla společnosti podle něj patří k divadlu od jeho počátků.

Současně ale upozorňuje, že ne každý divák musí pokaždé přicházet do divadla přemýšlet o stavu světa. Někdy se chce prostě bavit. Vedle komedie proto podle něj legitimně existuje divadlo, které nutí diváka hloubat, reagovat a odnášet si nepříjemné otázky.

Právě Červená linie, podobenství o manipulaci a postupné ztrátě svobody, v něm podle jeho slov rezonovala ještě dlouho po skončení představení.

A co na to obyčejný divák?

Po pořadatelce, technikovi a porotci přišel možná vůbec nejdůležitější pohled: pohled z hlediště.

Náhodně odchycenou divačkou byla shodou okolností maminka Hany Krommerové. Sama aktivně divadlo nikdy nedělala a původně chodila na amatérské inscenace především z rodičovské povinnosti. Postupně ale zjistila, že rozdíl mezi profesionály a amatéry pro ni jako divačku často není nijak zásadní.

Její měřítko je odzbrojujícím způsobem jednoduché: buď se jí představení líbí, nebo nelíbí.

A někdy ani nepotřebuje přesně vědět proč.

Zároveň ale popsala situaci, která je pro divadlo možná cennější než leckterá odborná terminologie. U několika inscenací měla pocit, že příběh pochopila jinak, než jak byl autory zamýšlen. Teprve následná diskuse s hodnotiteli jí pomohla rozkrýt, co měla inscenace sdělovat. Pro tvůrce je to velmi konkrétní zpětná vazba: není podstatné jen to, jaký význam do inscenace vložili, ale také zda se skutečně dostal přes rampu k divákovi.

Přehlídka, která si teprve vytváří tradici

Scéna v srdci regionu je stále mladá. Nemá desítky ročníků, vybudované postupové mechanismy ani soubory čekající v dlouhé frontě na přijetí. Hana Krommerová otevřeně říká, že organizátoři zatím soubory převážně sami oslovují a že profil festivalu se bude teprve postupně vyjasňovat.

Možná je to ale právě teď jeho výhoda.

Může si ještě dovolit hledat. Pozvat známé Rádobydivadlo vedle malého vesnického souboru, postavit vedle sebe závažnou společenskou inscenaci a autorskou komedii, nechat profesionála diskutovat s amatéry a potom dát poslední slovo divačce, která žádnou divadelní teorii nepotřebuje.

Protože přes všechny režijní koncepce, dramaturgické oblouky, odborné poroty, diplomy, světelné rampy a ztracené kobercovky platí nakonec jednoduchá věc, kterou Jiří Jahoda v závěru rozhovoru připomněl: ústřední postavou divadelního světa je pořád divák.