Stříbrný vítr je sice soutěžní přehlídka, o hon za cenami tu ale podle porotce Jaromíra Hrušky vlastně tolik nejde. Písecký festival nabízí souborům něco možná cennějšího: možnost přivézt čerstvou inscenaci, poslechnout si první reakce a pak sledovat, kam se bude dál vyvíjet. Divadelní cancy se vydaly přímo do zákulisí osmého ročníku – mezi diváky, techniky i porotce.

Osmý ročník Stříbrného větru se konal od 30. ledna do 1. února 2026 v píseckém Divadle Pod čarou. Formálně jde o soutěžní nepostupovou přehlídku a letos se na jejích dvou scénách představilo devět souborů. Jenže právě slovo „soutěžní“ může trochu mást. Z rozhovorů přímo na místě vyplývá, že podstatnou součástí festivalu je spíš setkávání, otevřená debata a možnost inscenaci konfrontovat s publikem i odborným pohledem.

Když činoherec narazí na korejskou legendu

Jedním z prvních, koho Divadelní cancy na přehlídce odchytily, byl Ladislav Kroček, který je sám spojený především s činoherním divadlem. Na Stříbrném větru se ocitl také jako hostující herec pražského Divadla Máj v inscenaci Za gaučem.

Tentokrát ale mluvil o něčem úplně jiném. Dopoledne zhlédl dvacetiminutovou inscenaci Changgwi Rodinného divadelního souboru Rarášci LD SVČ Opava – pohybově-hudební miniaturu inspirovanou korejskou legendou. Zaujala ho především sugestivní hudba, světlo, práce s jednoduchou scénografií a propojení tanečního projevu s drobnými loutkami. Přestože sám přiznal, že si běžně kupuje vstupenky téměř výhradně na činohru, právě podobné setkání ukazuje jednu z výhod festivalového prostředí: člověk někdy skončí na představení, na které by se za normálních okolností vůbec nevydal.

A Stříbrný vítr tak vedle klasické činohry dokáže nabídnout i výrazně jiné divadelní jazyky. Changgwi bylo ostatně v letošním programu výjimkou už svou dvacetiminutovou stopáží i použitými prostředky.

Divadlo stojí také na lidech, kteří „rozsvítí a zase zhasnou“

Festival ovšem nejsou pouze herci a porota. V Podčáře se hraje současně na velkém a malém sále, což znamená rychlé přestavby, přesuny souborů, zvučení a svícení několika různých inscenací během jediného dne.

Zvukař Dan Čížek během krátkého rozhovoru připomněl právě výhodu dvou rozdílně velkých prostorů. Velký sál pojme zhruba 130 diváků, menší kolem šedesáti až sedmdesáti. Pro soubory to znamená poměrně značnou variabilitu a možnost přizpůsobit prostor charakteru inscenace.

Ještě úsporněji svou práci vysvětlil Tomáš Matásek, osvětlovač spojený s pražským Divadlem Máj. Na otázku, jaký má během dne úkol, odpověděl jednoduše: rozsvítit – a na konci zhasnout. Přepis zachycuje odpověď skoro jako dokonalou definici technického minimalismu. Matásek je skutečně u inscenace Za gaučem uveden jako autor světel.

Za oním „rozsvítit a zhasnout“ se samozřejmě skrývá mnohem víc práce. Letošní pořadatelský tým měl kolem dvaceti lidí a kromě techniků zahrnoval také lidi starající se o soubory, stavby scén, fotografování, video nebo provoz festivalu.

Jaromír Hruška: Sem se jezdí také s věcmi, které ještě nejsou hotové

Nejpodstatnější odpověď na otázku, čím je Stříbrný vítr specifický, ale nabídl člen odborné poroty Jaromír Hruška, režisér a dramaturg Městského divadla Český Krumlov. Jeho jméno bylo v přepisu zachyceno správně a jeho účast v letošní tříčlenné porotě spolu s Kateřinou Crhovou a Jiřím Jurášem potvrzuje i Databáze českého amatérského divadla.

Hruška se do Písku vrací rád mimo jiné právě kvůli atmosféře přehlídky. Ceny se tu sice rozdávají, podle něj ale festival není vyhroceně soutěžní. Důležité jsou rozhovory po představení – a nejen oficiální rozbory. Debata o divadle pokračuje neformálně a často až hluboko do noci.

Právě v tom se skrývá jedna z nejzajímavějších funkcí Stříbrného větru. Festival rád přijímá nové inscenace a soubory sem někdy přijíždějí s titulem, který má před sebou teprve premiéru nebo jen několik prvních repríz. Nejde tedy nutně o prezentaci hotového, mnohokrát prověřeného tvaru. Tvůrci mohou dostat první zpětnou vazbu, zjistit, co funguje, a pak s inscenací pokračovat dál.

Pro Hrušku je následně zajímavé sledovat právě tuto cestu: co si soubor z připomínek odnesl, co odmítl, co změnil a zda se první diskuse na další podobě inscenace skutečně nějak projevila.

Stříbrný vítr se tím dostává někam mezi festival, soutěž a divadelní laboratoř.

Jihočeské „grunty“ a místa, kde jdou hranice stranou

Rozhovor se postupně stočil také k širší mapě jihočeského amatérského divadla. Hruška pro ni použil trefný obraz jednotlivých „gruntů“. Soubor či město může přirozeně fungovat na vlastním písečku, se svou tradicí, publikem a okruhem lidí. Právě přehlídky jsou ale místem, kde tyto hranice na chvíli ustupují a společným tématem se znovu stává samotné divadlo.

A jihočeská festivalová mapa rozhodně není prázdná. Vedle Stříbrného větru funguje Bechyňské perlení, Dačické kejklování nebo bechyňské Nahlížení, celostátní dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla. V Českém Krumlově k nim od roku 2025 přibylo také Divadelní Fimfárum, celostátní přehlídka amatérského divadla pro děti a mládež, na jejíž přípravě za Národní institut pro kulturu, útvar ARTAMA, pracuje Simona Bezoušková.

Podstatná ale podle Hrušky není jen četnost festivalů. Jihočeská amatérská scéna je různorodá i v tom, proč vlastně jednotlivé soubory divadlo dělají. Některé chtějí především pobavit své publikum. Jiné hledají nové výrazové prostředky a dlouhodobě rozvíjejí vlastní divadelní poetiku. A pak jsou podle jeho slov i „přemejšleči“, kteří si znovu a znovu kladou otázku, co divadlo vlastně je.

Právě pestrost považuje za důležitou.

Přehlídka není jen místo, kde se rozdávají ceny

Ke konci rozhovoru se Hruška dostal ještě k jedné věci, která bývá při debatách o amatérském divadle snadno přehlédnutelná: k významu celého systému přehlídek a odborného zázemí kolem nich.

Lidé by podle něj divadlo hráli i bez něj. Ochotnické soubory by nezmizely a chuť sejít se a něco společně vytvořit by pravděpodobně zůstala. Organizovaný systém krajských a celostátních přehlídek jim ale umožňuje potkávat jiné tvůrce, získávat zkušenosti a dlouhodobě se posouvat. Za svou divadelní kariéru viděl Hruška soubory, které právě díky podobným setkáním udělaly obrovský kvalitativní skok.

A možná právě tady leží hlavní smysl Stříbrného větru.

Ne v ceně za nejlepší inscenaci, herce nebo scénu. Ale v možnosti přijet s něčím novým, ukázat to lidem, kteří divadlo dělají stejně posedle jako vy, vyslechnout si jejich názor a večer o něm pokračovat u dalšího rozhovoru.

A pokud je potřeba, technici mezitím rozsvítí.

A pak zase zhasnou.