Dobré představení samo o sobě nestačí. Pokud o něm nikdo neví, diváci do hlediště nepřijdou. Tomáš Čivrný z DS Vojan Libice, herec, autor, režisér a jeden z lidí stojících za portálem Divadelník.cz, mluvil v Divadelních cancech o propagaci amatérského divadla, sociálních sítích i o své cestě od herectví k režii.

„Tohle je běh na dlouhou trať. Nic nejde ze dne na den,“ říká Tomáš Čivrný o propagaci divadelního souboru. Podle něj nejde najít jeden zázračný recept, který naplní sál. Úspěch vzniká postupným skládáním jednotlivých „puzzlíků“ – pravidelné práce na sociálních sítích, kontaktů v divadelní komunitě, návštěv přehlídek i vztahu s domácím publikem.

Výrazným předělem podle něj byl covid. Divadelníci se tehdy ocitli v situaci, kdy nemohli hrát, a byli nuceni přemýšlet, jak komunikovat jinak. Začaly vznikat podcasty, videorozhovory a další online formáty a profesionální i amatérská scéna se vzájemně inspirovaly. Některé projekty po návratu do běžného provozu zanikly, jiné změnily podobu, zkušenost s online komunikací ale zůstala.

Plakát už nestačí

Založit facebookovou stránku nebo instagramový účet dnes dokáže každý. Tím ale práce teprve začíná.

„Doba, kdy stačilo akorát dát plakát – hrajeme tehdy a tehdy – už dneska nestačí,“ upozorňuje Čivrný. Soubor by podle něj měl ukazovat také dění kolem inscenace a lidi, kteří ji vytvářejí. Zákulisí zkoušek, drobné přeřeky, vtipná videa, přípravy představení i obyčejný život souboru pomáhají publiku vytvořit si k divadelníkům osobní vztah.

A není potřeba profesionální kamera, zvukař a osvětlovač.

Pro sociální sítě může být naopak výhodou určitá syrovost. Telefon v ruce a dobrý nápad často stačí. „Autenticita vítězí,“ shrnuje Čivrný. Právě v době, kdy se stále větší část digitálního obsahu profesionalizuje a do jeho tvorby vstupuje umělá inteligence, může být skutečný člověk a skutečné zákulisí divadla tím nejzajímavějším, co lze nabídnout.

Jako inspiraci zmiňuje například pražské Divadlo Radar a jeho jednotlivé soubory, které se sociálními sítěmi pracují soustavně a dokážou spojit informační obsah se zábavou. Smysl podle něj nemá za každou cenu vymýšlet něco, co ještě nikdy nikdo neudělal. Je naprosto legitimní sledovat, co funguje ostatním, převzít princip a přidat vlastní nápad.

Facebook není Instagram

Ani mezi jednotlivými sítěmi podle Čivrného nefunguje úplně stejný obsah. Instagram podle něj směřuje více k videu, zábavě, životnímu stylu a dění uvnitř souboru. Facebook stále lépe snáší tradičnější formáty – fotografie, plakát nebo konkrétní informaci o termínu představení.

Ani to ale není univerzální pravidlo.

Rozhodující je především vědět, kdo soubor sleduje a koho chce oslovit.

Sociální sítě jsou navíc jen jednou částí propagace. Dalším důležitým prvkem je podle Čivrného samotná účast v divadelním životě. Jezdit na přehlídky nejen se svými inscenacemi, ale také jako divák. Chodit na rozbory. Seznamovat se. Vytvářet přátelství.

Právě z těchto kontaktů pak mohou vznikat hostování, reciproční výměny představení nebo další spolupráce. A třetím zásadním bodem je místní komunita – publikum v obci, městě nebo regionu, kde soubor skutečně působí.

Napište nám. Ještě jsme nikoho neodmítli

Jedním z nástrojů, které mají amatérským souborům s propagací pomáhat, je také portál Divadelník.cz, který letos vstupuje do pátého roku existence.

A Čivrný připomíná, že prostor na něm není vyhrazen pouze několika vyvoleným souborům.

Stačí redakci napsat, uvést základní informace – kdo, co, kdy a kde – a dodat dostupné materiály. Redaktoři mohou pomoci s pozvánkou, příspěvkem na sociální sítě nebo rozhovorem.

„Dosud jsme nikoho neodmítli a myslím, že ani neodmítneme,“ říká Čivrný.

Ideální je samozřejmě ozvat se s předstihem. Pokud má například inscenace premiéru 30. dubna, doporučuje kontaktovat redakci už během posledního březnového týdne. Čím dříve informace přijde, tím snáze ji lze zařadit do redakčního plánu. Všichni redaktoři přitom podle Čivrného pracují na portálu ve svém volném čase bez nároku na odměnu.

Divadelník.cz přitom nemá být pouze zpravodajským webem. Vznikla na něm například mapa divadelních přehlídek, která shromažďuje soutěžní i nesoutěžní akce a může souborům pomoci objevit festivaly mimo jejich vlastní region. Portál zveřejňuje také texty o vzdělávání a kurzech nebo příběhy lidí, kteří se amatérskému divadlu věnují.

Od herce k režisérovi

Propagace ale byla jen jedním z témat rozhovoru. Tomáš Čivrný v posledních letech stále výrazněji přechází také od herectví k režii.

Velký vliv na něj měl dlouholetý režisér a zakládající člen DS Vojan Jarda Vondruška. Čivrný mu mohl při práci „koukat pod ruce“, diskutovat s ním o jednotlivých situacích, přicházet s vlastními návrhy a zároveň sledovat, proč některý herecký nápad z režijního hlediska funguje a jiný je třeba změnit.

Další školou byly přehlídky.

A nejen dobrá představení.

„Na těch špatných představeních se toho dá spoustu naučit,“ říká. Člověk může sledovat, proč určitá věc nefunguje, a následně si svůj dojem konfrontovat s názorem lektorů a porotců na rozborovém semináři.

Čistě režijní kurz přitom Čivrný nikdy neabsolvoval. Má zkušenost spíše s hereckými a scenáristickými semináři a sám přiznává, že je typ člověka, kterému více vyhovuje být „hozený do vody“ a učit se metodou pokus–omyl.

Když forma začne vítězit nad obsahem

Ve svých dosavadních režijních pracích klade Čivrný velký důraz na vizuální podobu inscenací. Pracuje se světlem a zvukem, navrhuje kostýmy i scénografii a chce, aby si divák z představení odnesl také výrazný výtvarný zážitek.

A právě tady podle něj leží i jedna ze slabin jeho režijní práce.

U vlastní parafráze Popelky s podtitulem Bylo nebylo dostal pozitivní zpětnou vazbu na zvolené prostředky a celkové výtvarné pojetí, zároveň ale zaznělo, že některé vztahy mezi postavami potřebovaly výraznější režijní akcent.

„Občas se trošičku nechávám unést formou namísto toho, abych dotáhl obsah,“ připouští.

Podobně přistupoval i k Natěrači Donalda Churchilla. Nechtěl vytvořit další klasickou komedii odehrávající se mezi několika dveřmi a gaučem, proto soubor původní text výrazně rozebral, doplnil vlastní prvky a znovu jej poskládal do nové podoby.

Možná právě tady se oba hlavní motivy rozhovoru propojují.

Stejně jako propagace ani režie nevzniká jedním geniálním tahem. Je to skládání drobných zkušeností, pozorování ostatních, zkoušení, chybování a hledání vlastního způsobu práce.

A někdy je nejdůležitější prostě začít – i kdyby měl člověk k dispozici jen telefon, jeviště a několik lidí, kteří jsou ochotni to s ním zkusit.